Amnestie

Film Amnestie přichází do kin DNES jako příspěvek k 30. výročí sametové revoluce, na události a dramatickou dobu se ale dívá jinak, než by mohli diváci očekávat.

Akční vztahový thriller Amnestie, který se z části natáčel přímo v autentickém prostředí Leopoldova, ve věznici v Mladé Boleslavi, v Národním divadle v Praze i v bytě Václava Havla, přinese na plátna největší vzpouru ve vězeňské historii Československa. Pozoruje ji očima jednoho z vězňů z prostředí věznice pro nejtěžší zločince v Leopoldově, jehož příběh se uzavře během divoké vzpoury. Spolu s ním a jeho ženou sleduje i další dva páry, které jsou vzájemně propletené a spojují je Havlovy amnestie a následné události v Leopoldově, vše se odehrává na pozadí obrovských a rychlých změn po revoluci 1989.

A nyní Vám přinášíme rozhovor s Markem Vašutem:
Vybavíte si události vzpoury v Leopoldově a dobu ledna 1990?
Matně, musel jsem si tuto tematiku oživit.

Co jste tou dobou dělal a jaké jste měl plány?
Byl jsem na vandru ve Spojených státech.

Kdyby v roce 1989 nepřišel převrat, kde byste se teď teoreticky viděl?
Byl jsem členem Národního divadla, v srpnu jsem ale podepsal petici Několik vět za
osvobození Václava Havla a v září už byl na výslechu na policii v Bartolomějské. Odmítl jsem s nimi bavit. Rozloučili jsme se s tím, že mi policejní vyšetřovatel řekl: „My se ještě uvidíme, pane Vašut.“ Jenže to už nestihli. Kdyby nepřišel listopad, tak bychom se asi opravdu zase viděli a pravděpodobně bych letěl z Národního divadla. Čert ví, co bych dělal.

Když si vzpomenete na průběh natáčení, co Vám tehdy běželo hlavou, v kontextu s dnešní dobou?
Samozřejmě, že listopad 1989 byla báječná záležitost, ve kterou většina z nás ani nedoufala. Byli jsme šťastní, že jsme se toho vůbec dožili. Tehdejší euforie a dnešní pocity jsou ambivalentní. Často si člověk říká, „Tak kvůli tomuhle jsem teda klíčema určitě nezvonil.“ Usvědčuje nás to z jedné věci – nakolik naprostá většina z nás byla v roce 1989 naivní a jak velké iluze jsme měli o té naší cestě zpátky do Evropy (jak se tehdy říkalo). Nedělal jsem si nějaké velké představy o tom, že tam budeme za dva roky nebo tak, ale čekal jsem, že budeme úspěšnější.

Ve snímku Amnestie je použita píseň Pasážová revolta od Karla Kryla, má pro dnešní dobu nějaké silné poselství?
Když jsem ji slyšel poprvé, povídám si: „To je trošku mimo mísu, ta písnička v dnešní době…“ Ale pak jsem se zamyslel podruhé a řekl jsem si, že marná sláva, že už je zase aktuální. Bohužel.

Co pro Vás znamenají data: 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989?
21. srpna 1968 je pro mě zcela zásadní datum. Tehdy skončilo moje dětství. Toho
prázdninového rána jsem se probudil ve Starých splavech u Máchova jezera, u stolu seděla moje babička a řekla: „Tak nás obsadili Rusáci.“ Byl jsem přesvědčen o tom, že začne válka. Viděl jsem to všude okolo na vlastní oči. Reakce dospělých – ženský brečely, chlapi měli stisknuté rty, všichni kouřili nervózně a můj otec prohlašoval: „Takhle to OSN nenechá.“ Pozorovali jsme s obavami krajskou silnici, po které jely nekonečné konvoje vojenských vozidel, tanky, obrněná vozidla, náklaďáky… Skončily prázdniny a my se vrátili do Prahy. Celé Václavské náměstí bylo polepené nápisy, s nichž si živě vybavuji jeden: „Na ochranu státní banky přijely k nám ruské tanky. A to hovno, co tam máme, sami sobě uhlídáme.“ A v tomto duchu to trvalo celá dlouhá léta až do listopadu 89. Věřil jsem, že se dožiju změny poměrů, ale tipoval jsem to na takový rok 2000. Zaskočilo nás to asi všechny. Jediní, kteří byli připravení a v pozadí všech událostí, byli ti nejchytřejší kágébáci a estébáci, elity Sovětského svazu i ČSSR. Ti měli přístup k informacím, moc dobře věděli, že ekonomika celého RVHP je neudržitelná. Už měli všechno – informace, moc, peníze – a nemohli si to pořádně a hlavně legálně užít. Jejich cílem byla tedy privatizace komunismu, což, myslím, těm nejchytřejším v pozadí, kteří od začátku převratu, kdy si za nekrvavé předání moci koupili beztrestnost a začali vesele podnikat, vyšlo.

Která scéna pro Vás byla nejnáročnější při natáčení, ať už psychicky či fyzicky?
Určitě to byla scéna, kde začínám jako katolický disident na cele leopoldovské věznice a
vroucně se tam modlím k Ježíši Kristu. Uběhne pár dní a moje modlitby jsou vyslyšeny. Pak se tam ale po pár měsících vracím jako ministr vnitra, abych potlačil vzpouru vězňů. A mám velké morální dilema. Jeden z hlavních postav vzpoury, na které mám poslat speciální protiteroristickou jednotku, byl shodou okolností člověk, který mi do cely pašoval motáky. Je těžké si představit, jak bych se sám osobně, kdyby mne něco takového potkalo, zachoval. Na jednu stranu jsem mu byl za dřívější pomoc vděčný, na druhou bylo v tu chvíli třeba plnit povinnosti ministra vnitra.

Jak byste popsal film Amnestie a proč by na něj měli přijít lidé do kina?
Je to film, který není černobílý, to se mi na něm líbí nejvíc. Klade víc otázek než odpovědí, takže aby si člověk mohl udělat obrázek, měl by ho vidět.