Pro mě je paní Iva Hlaváčková autorka knih, které dovedou velice rychle a silně vtáhnout do svého příběhu. Když je čtu, mám pocit, že jsou opravdové. Jako, kdyby se skutečně staly. A já byla u toho.
Z vydaných knih bych chtěla jmenovat Horší už to nebude, román Sčítání zla, Svedené a rozpustilé, Lepší pozdě, než nikdy. Paní Iva Hlaváčková je také autorkou filmové pohádky Hvězda života, za kterou získala na televizním festivalu v roce 1998 cenu za scénář a kostýmy.
Knihy Ivy Hlaváčkové čtu moc ráda. Asi nejvíc ke mně promlouvala Osudu neutečeš. Přiznám se, že některé zajímavé citáty jsem si i psala. Ač se v příběhu odehrávají rozporuplné situace, morální i nemorální, jsou pochopitelné. Nelze soudit. Lze jen přihlížet a chápat. Hlavní hrdinku i všechny ostatní postavy.
Po dočtení této knihy jsem zatoužila poznat paní Ivu Hlaváčkovou trochu blíž. Tedy jsem ji požádala o rozhovor. Je to zvláštní pocit, komunikovat s člověkem, kterého čtete a k němuž chováte úctu. Je krásné, vnímat to propojení autora s knihou, všímat si podobných výrazů, jaké používají hrdinové jeho příběhů. Paní Iva je navíc velmi skromná a milá žena. Z jejích slov cítím čistou upřímnost. Žádné fráze ani nadnesená gesta. A podle fotografií je i velmi krásná…
Kdybyste měla několika větami uvést Ivu Hlaváčkovou, co byste nám o sobě prozradila?
Jsem složitá. Ráda se směji, ale občas pláču. Hodně věcí se mě dotýká a není mně lhostejné, jak žijeme a jak se k sobě chováme. Nějak z našeho života mizí slušnost. Bylo by hezké, kdybychom se přestali mračit a třeba si podrželi dveře. Tak jak se budou chovat ti nahoře, tak se budeme chovat i my dole.
Jak vzpomínáte na svoji působnost coby novinářky a co Vás přimělo k rozhodnutí věnovat se spisovatelské dráze?
Na novinařinu už nevzpomínám. Donutit se k přepsání rozhovoru z diktafonu bylo nad moje síly. Raději jsem dělala něco jiného a pak jsem brzo ráno psala a psala, abych odevzdala interview na poslední chvíli. Brzo jsem pochopila, že tahle profese není pro mě. Chybí mně pokora a teď, když se delší dobu stírají mantinely mezi bulvárem a normální novinařinou, tak bych ani nenašla práci. Domnívám se, že některým novinářům chybí pokora a neuvědomují si, že mají sloužit zpovídaným a ne se zviditelňovat. Tahle doba je o zviditelňování. Nenávidím slova – zviditelňování a celebrita. Myslím, že jsem z novinařiny odešla se ctí. Můj poslední rozhovor byl s mým vzorem Jaroslavou Moserovou v časopise Playboy, kde mně vyšla i povídka Nebezpečné myšlenky.
Jak se Vám psaly pohádky? Jsou minulostí nebo se k pohádkovému tématu chcete někdy vracet?
K pohádkám jsem se vrátila v knižní podobě. Pro děti píši stále, ať je to formou tv seriálu nebo fantasy. Nevím, zda je to minulost, nebo se ještě k televizním pohádkám vrátím. Nezáleží to na mně, ale na lidech, kteří pracují v televizi.
Vaše knihy se často zaměřují na složitost lidského charakteru, kroky vedle a jsou o pochopení (neobvyklých životních cest, rozhodnutí, chyb…). Jak vidíte současnou společnost, máme čas, chuť a vůli chápat druhé?
Trochu jsem už na tuhle otázku odpověděla na začátku. Když vidím problém, tak se pokusím o tom psát. Neumím jít na Václavák a nahlas křičet, co si myslím o společnosti, ani kvůli tomu nevstoupím do politiky. Politika mě nezajímá z jednoho důvodu, i slušní lidé musí ustoupit ze svého morálního kodexu. Takže mohu slíbit, nikdy nebudu psát politické thrillery a kandidovat za žádnou stranu. Mohu psát o nemoci, stáří, teenagerech, ženách, smrti a novinářích… O tom, jak voláme o pomoc, můžeme si vyřvat hlasivky, a přesto nás nikdo neslyší. Tahle doba je strašně rychlá a dělá z nás egoisty. Je to honba za majetkem… Ale jednou si uvědomíme, že zdraví je důležité… Možná už bude pozdě. I když jedna moje kniha se jmenuje Lepší pozdě než nikdy.
O čem píšete nejraději? Jsou témata, k nimž se vracíte? A z jakého důvodu?
Ráda píši pro děti a samozřejmě o kočkách. Mám doma Kleopatru a Caesara. Jsou to má kočičí veličenstva a já jim s pokorou sloužím. Dělají mně lepší život, zapomínám na bolest a sleduji je, jak spí, jak se čistí a hrají si. Bylo by fajn mít devět životů jako kočka.
Snad stihnu za svůj krátký život napsat knihu, díky které mně už konečně někdo strhne z čela nálepku – autorka ženských románů. To mě opravdu mrzí, protože se domnívám, že mé knihy nejsou o lásce a nemám jen ženské hrdinky. Jediný román pro třicátnice jsou Svedené a rozpustilé, ale to je spíš satira. Dobře jsem se u toho bavila. Kupodivu si to čtou i muži, aby se nám ženám zasmáli.
Jinak ráda píši humorné věci, protože se domnívám, že smutku máme dost a potřebujeme se trochu rozveselit. Díky své prvotině Horší už to nebude… se na sebe dívám z nadhledu a dokážu se sama sobě zasmát a nebojím se padesátky. Myslím si, že nikdo by se neměl brát vážně. Nejsme tak důležití, jak si představujeme. Kdo se aspoň jednou denně nezasměje, je podle mě o hodně věcí ochuzený.
Co Vám dělá radost? Co Vás naopak štve?
Radost mě dělá, když se ráno probudím a zjistím, že nemám migrénu, nebo něco jiného… Ale ani v posteli si nestěžuji, jsem obklopená dobrou společností. V Egyptě kočky uctívali, proč bych je nemohla uctívat já.Určitě se neraduji z práce nebo úspěchu, je to jen práce a úspěch je pomíjivý. A tahle společnost úspěšným lidem moc nepřeje, když se vám něco povede, pak máte hodně nepřátel.
Raduji se z toho, když se mně podaří navařit skvělé jídlo, když nemusím nikam jít a mohu si udělat den sama pro sebe v pyžamu. Raduji se z maličkostí. Teď svítí sluníčko. To někdy k životu stačí…
Jak relaxujete? Jak strávíte letošní Vánoce? Jaké máte plány do budoucna?
Realaxuji čtením Johna Irvinga, je to můj oblíbenec. Kdybych záviděla, tak závidím jemu jeho fabulaci. Pořád čekám, kdy už dostane Nobelovku… Nikdy tak dobrá nebudu.
Letošní Vánoce vážně nevím, jak strávíme… Určitě Vánoce nejsou o spěchu, ale pohodě. Předminulé jsem strávila v nemocnici a podepsala revers. Už si plány nedělám… Žiji přítomností. Budoucnost nedokážu odhadnout. Opravdu nevím, co mě čeká. Jsem fatalista, tak to nechám osudu a věřím, že mě tentokrát nevyšplouchne. A když ano, tak horší už to nebude… Člověk vždycky může vstát a začít bojovat. Teprve, když stojíte na dně, tak se můžete pořádně odrazit. Prohry a nepřátelé vás posouvají dál. Nikdy nevíte, jestli zrovna tohle odmítnutí není požehnání.
Paní Ivě Hlaváčkové mnohokrát děkuji za příjemné povídání. Přeji spoustu radostí z maličkostí, které vytvářejí velké pocity štěstí.