Dýně patří k podzimu

A je tu listopad. Čas padající ho, nádherně, teple zbarveného listí, čas mlh a podzimních plískanic, doba krátkých dní a naopak dlouhých večerů, údobí tmavých rán.  Právě nastal, pro mě a asi většinu ostatních méně oblíbený roční čas, čas tmy a zimy.

Ze zahrádky, kterou postupně připravuji na zimu, sklízím poslední úrodu. Ohnivě, oranžové dýně, které letos, možná, pravděpodobně díky extremně suchému létu nedorostly do obřích rozměrů, mě ještě, svojí optimistickou barvou těší na zahrádce. Dýně pěstuji teprve druhým rokem a je to překvapivě snadné. Tak snadné, že to lehčí být nemůže. Dýně se vlastně pěstují sami. Ne, není to žádný řečnický obrat. Dýně, alespoň má loňská úroda z jedné sazeničky se vypěstovala úplně, nadobro, veskrze a zcela sama.

Jsou to dva roky zpátky a já, sledovala nějaký televizní, vařící program. Připravovali dýňovou polévku. „Nezkusíme ji taky?“ tážu se manžela, ale ten jen zamítavě kroutí hlavou. „Jedl jsem ji ve školní jídelně a celkem mi chutnala“ navazuje syn na předchozí konverzaci. Je rozhodnuto. Zkusíme si udělat dýňovou polévku. Dohledám si informace a rozhoduji se pro dýni hokaido. Nemusím ji vydlabávat (s tím trochu nesouhlasí dcerky, ale toto je moje rozhodnutí) a dá se zpracovat téměř celá. Podle internetového receptu uvařím chutnou, krémovou polévku. Neupotřebená semínka končí jako biologický odpad na kompostě.

Po zimě je tu opět jaro a já se věnuji zahrádce. Jarní, občas fyzicky namáhavé práce jsou u konce a má zahrádka opět bují a rozrůstá se přirozeným životem. „Jé tady mi vyrostla sama od sebe další okurka,“raduji se, „naštěstí nikterak nepřekáží a neomezuje ostatní rostlinky, tak já ji tu nechám.“ Za několik dní, snad za týden, možná za dva si již nejsem tak jistá, že se jedná o malou sazeničku okurky. Vypadá sice podobně, ale některé její znaky se plně neshodují s okurkovými sazeničkami.

„Nevíš, co to je?“, ptám se sousedky, též amatérské zahrádkářky. Chvíli přemítá, uvažuje, vysloví nějaké tipy, okurku zamítá a potom vysloví: „možná by to mohla být dýně.“ „No, jo, to by mohla být,“ a pomalu mi dochází souvislost, jak se dýňová sazenička ocitla na mojí zeleninové zahrádce. A byla to dýně. Výborná, znamenitá, nenáročná a skromná dýně. Vyrostla si sama a kromě občasné zálivky a pletí s ní nebyla vůbec žádná práce.

Na loňských dýních jsme si pochutnali a semínka jsem uchovala. Po předpěstování byly vsazeny v půli května, po zmrzlých, do zahrádky a nyní na podzim se těším z pěkné a relativně bohaté úrody. Dýňovou polévku jsem již letos uvařila a přemýšlím o dalším zpracování dýně hokaido. Jak ji zpracováváte Vy?