Vánoční tajemství pro modré oči

Autor

V naší vesničce bydlela v malém udržovaném domku stará paní. Jmenovala se Adélka. Tvář, na kterou čas vyryl snad tisíc hlubokých vrásek byla stále milá a usměvavá. Ve svých 83 letech si denně vařila voňavý oběd, v neděli pravidelně odcházela „na taneček“ s kamarádkami, starala se o překrásnou zahrádku. Vždycky se smála, že čím víc ji bolí celé tělo, tím víc a raději na ní bude pracovat. Kvetly na ní takové ty „babičkovské“ kytičky. Jednoduché kalíšky tulipánů, drobné zvonky, měsíčku zahradního takové množství, že byste ho stěží pobrali do jedné náruče. Taky zvláštní druhy trav, které kdysi dávno někdo daroval. Ve srovnání s našimi pozemky osázenými tůjemi a sekanými na délku jednoho centimetru působila ta její zahrádka jako pohádková.

Bylo to místo, kde tvář paní Adélky rozkvétala. Na každou práci nosívala na hlavě pečlivě uvázaný kašmírový šátek. Nevěděla jsem tehdy, jestli je to pravda, ale říkala, že pod ním schovává tři hluboké vrásky. Za každou ze svých dcer jednu. Bylo jaksi veřejným tajemstvím v celé vesnici, že holky na maminku trochu „pozapomněly“. Ne, že by byly špatně vychované a svou matku neměly v náležité úctě, ale čas je zavál na různá místa a navíc měly spoustu svých starostí.

Lena se odstěhovala už před fůrou let do Kanady, postupně se stala matkou tří dětí, majitelkou malého hotýlku a pěti velkých psů, vytíženou babičkou. Na maminku myslela často, posílala překrásné dárky. Bylo to však tak nějak málo. Staré paní chybělo spíš její pohlazení. Druhá dcera Alička, zůstala Aličkou i přes pokročilý věk. Již odmala bývala hodně nemocná, doktorů si užila dosytosti. Potom přišla puberta a s ní jakési zmírnění jejich potíží, aby už ve dvaceti letech mohla začít bojovat nanovo. Rakovina prsu, další metastázy, cukrovka. Alice byla a je stále velký bojovník. Kolik kilogramů váží její znavené bolavé tělo to nevím, a to, že její maminka stěží potlačuje slzy vždycky když ji vidí, chápu taky. Řešila to tak, že se doma objevovala jen velmi zřídka. Jako poslední se narodila Edita. Přímo z divokého víru puberty se ocitla ve víru nefungujícího manželství a stěží zvládaného mateřství. Měla chlapa, o kterém se tvrdí, že je fakt blázen. Ona ale toužila rodinu zachovat. Nepřestávala věřit, že lepší roky na ni i na malého synka čekají.

Všichni máme svých starostí nad hlavu a ani já jsem neměla v úmyslu se do rodinného života paní sousedky míchat. Ale těch zatrápených 80 let mi nedalo spát. Paní Adélka před třemi roky totiž slavila své velké výročí. Čekala hosty, vařila, pekla, smažila, zdobila a čekala… Nikdo, kromě jedné z dcer si čas na maminku neudělal. Přesto, že dárečky a květiny poslané kurýrem potěšily, bylo to zase nějak málo. Oči naší Adélky na chvíli ztratily svůj modřencový odstín a já neodolala trochu pomoci náhodě.

Po kamarádkách mé maminky jsem zjistila adresu Alice. Na obecním úřadě vzala jeden výtisk našeho Zpravodaje a s pozdravem všem našim rodákům jí ho nenápadně poslala poštou. Pro jistotu doporučeně. Bála jsem se moc. Ublížit někomu je velice jednoduché. Zvlášť, když jsem si dovolila připsat větu, že maminka na ně často vzpomíná. Bylo krátce před Vánoci. Kdybych tehdy věděla, co bude následovat. A jak krásný prožiju Štědrý den. Ten rok byl pro mě štědrý dvojnásobně. Hned ráno u Adélčiny branky zastavilo óóóbrovské auto s óóóbrovským nákladem a vystoupilo z něj pět lidí. Rodinka z Kanady se prý přijela trošku ohřát. Za půl hodiny po nich jsem viděla procházet brankou Editu se synem i nejmenším vnoučkem Davídkem a to, že na slavnostní večer dorazila i Alička s přítelem si určitě domyslíte.

Když jsme si přes plot podávaly ruku svěřila se, že takhle dobře se už dlouho necítila. Snad právě proto, že nemá čas se zabývat sama sebou. Oči naší paní sousedky znova modře zářily. Byla z ní znova na pár hodin maminka na plný úvazek. Vánoce jsou krásný čas. Nikdy bych netušila, že jednou jedinou větou připsanou do rohu dopisu pomůžu někomu být o svátcích šťastnějším.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na