Jako kočka koťata

Autor

„Máme koťátka!!!“, „Máme dvě, maličkatá koťátka!!“ takhle by jásaly děti, hlavně ta nejmladší, kdyby o nich již v téhle chvíli věděly. Ale všechny máme právě na prázdninách. Možná je to tak dobře. Koťata jsou doopravdy drobná a zájem dětí by v tuto chvíli pro ně nemusel být přínosem.  Koťátka „stěhujeme“ do jejich měkkého, pohodlného, krabicového pelíšku, protože s jejich volbou noclehu – pod naší postelí – striktně nesouhlasíme. Tedy, abych byla úplně přesná, manžel je stěhuje. Malá, právě čerstvě narozená koťátka jsou velice drobounká, titěrná, nepatrná a svým vzhledem, alespoň podle mě, připomínají myši. Myši s kočičíma ušima. A myši, velice jemně řečeno, nejsou moje kamarádky.

Koťátka jsou odstěhovaná, ale Ťapinka stále něco, či spíše někoho, hledá pod postelí. Přenáším tedy i jí k jejím, nedávno narozeným potomkům. Vypadají spokojeně. Krásná, líbezná kočičí rodinka pomalu zavírá očka ve svém hnízdečku. „Dobrou noc, Ťapinko, sladkou, dobrou noc, koťátka.“

Ráno se jdu podívat na kočičky. V pelíšku nejsou. Neomylně zamířím do patra. Tentokrát je nacházím v dceřině pokoji. „Stěhování“ koťátek probíhá neustále, téměř bez přestání. Já je odnáším do „jejich“ pelíšku, Ťapka vybírá různá místa, do skříně, pod postele, i pod stolky. Já přenáším obě mladé, ona většinou jen jedno! Koťata jsou si hodně podobná a my doma zatím nepoznáme, zda upřednostňuje jedno či si je střídá.  Dnes je nacházím na skříni. Ve velkém, proutěném koši, ve kterém mám uloženo náhradní ložní prádlo. „Ok,“ napůl rezignuji a rozhoduji se kompromisu. Povlečení vytahuji a koš ponechávám jako obydlí pro kočičí rodinku. I Ťapka svolná ke kompromisu. Bohužel k jinému než já. Opovrhne krásným, prostorným proutěným košem a se svými koťaty se usadí na vrchní desce šatní skříně. „Vždyť ti za chvíli spadnout,“ zděsím se a rezignuji. Sundám kočičí rodinku ze skříně a zároveň skříň pootevírám. A je rozhodnuto. Moje skříň je jejich nový, pohodlný a konformní domov.

Děti přijíždějí z letního stanového tábora plné nových zážitků. Dovídám se to i ono, pusu nezavřou. I my pro vás máme překvapení, oznamuji, „máme koťátka.“ „Kde jsou?“ ptají se děti a uhánějí ke skříni. „Ty jsou krásné!“ oznamují, hladí je a za chvíli je chovají v náručí. Malá koťátka i Ťapka spokojeně předou a děti se od nich téměř nevzdalují.

Idylická poměry, tři děti a tři kočičky – dvě malé a jejich maminka, netrvají dlouho. Chceme odjet na dovolenou. Naštěstí jsou tu sousedi. Sousedce svěřuji klíče a jsme domluveny, že kočičí rodinku bude denně krmit. Naštěstí jí to vůbec nevadí, ba právě naopak. Také má malé děti, kterým se malé koťátka moc líbí.

Vracíme se zpět. Malá koťátka se za čtrnáct dnů, co jsme je neviděli, osamostatnila, jejich krůčky již nejsou tak nesmělé, ostýchavé a vratké a jako při našem odjezdu a i jejich jídelníček se proměnil. Již nejsou stoprocentně závislé na mateřském mléku, i když stále tvoří velkou část jejich jídelníčku, ale začínají i ochutnávat stravu, kterou se sytí jejich mamka. A k mé radosti naše čistotná kočička za krátkou dobu zvládla vycvičit své ratolesti k chození „na bedýnku.“

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na