17. listopad

Autor

Zítra to bude 25 let od sametové revoluce. Hrozně dlouho jsem přemýšlela, co k tomuto dni napsat. Netvrdím, že vše, co se za těch 25 let událo, bylo dobré, to bych musela být v kómatu a probudit se včera. To, co tu máme teď, je nicméně oproti té dřívější hrůze procházka růžovou zahradou a navíc, s tím, co se nám nelíbí, se dá něco dělat. Nikdy jsem ani na chvíli neuvažovala o tom, že by sametová revoluce byla chybou. Byl to krok správným směrem, protože zřízení, ve kterém jsme žili předtím, bylo zřízení zlé a ke konci již řádně rozkymácené a neudržitelné, a to nejen u nás. A protože věřím, že nejvíc poznáme dobu z anekdot, které si lidé vyprávějí, proložila jsem svůj fejeton několika takovými, které před rokem 1989 kolovaly.

Názory

Jsem ráda, že můžu říct svůj názor. Že jediné, co mi za to hrozí, je to, že se mnou někdo nebude souhlasit. Že se nemusím otáčet a sledovat, kdo za mnou stojí, abych mohla mluvit. Ať už jsem pro nebo proti současné politice můžu to říct nahlas a nikdo si mě za to nebude zvát, abych mu podala vysvětlení, jak že jsem svá slova myslela.

Nemysli – když už myslíš, nemluv.
Když už mluvíš – nepiš.
Když už píšeš – nepodepisuj.
Když už podepíšeš – odvolej.
Když neodvoláš – nediv se!

Víra

Ti, kdo mě znají, vědí, že jsem absolutní a bezvýhradní ateista. Přesto považuji za skvělé, že každý se může svobodně přihlásit k tomu, v co věří. V naší rodině máme české vydání bible, které si táta nechal dovézt v době normalizace ze „západního Německa“, protože tahle literatura zde nebyla. A nebyla zde proto, že byla nežádoucí. Víra byla považována za něco přinejmenším závadného.

A církevní restituce? Moc nerozumím tomu povyku kolem. Kolik církevních staveb nechali komunisté, tedy zřízení, kdy bylo všechno všech postavit? Ani jednu! Ty, co zde stojí, jsme prostě ukradli, a proto je musíme vrátit. Pokud by vám někdo ukradl třeba auto, taky byste ho chtěli zpět. A pokud byste ho zpět dostali třeba až po deseti letech, také byste chtěli, aby vám zloděj zaplatil i opotřebování. Jedinou výhradu, kterou tak k těmto restitucím mám, je to, že se majetek měl vrátit mnohem dřív.

Vnučka Klementa Gottwalda přijde ze školy a babička se ptá, co probírali.
Vnučka říká: „Soudruh učitel nás učil, že lež má krátké nohy.“
„Tohle tady nechci poslouchat,“ obořila se babička na vnučku. „To by tvůj dědeček musel chodit po prdeli“

Zaměstnanost

Hodně lidí při obhajobě předešlého režimu argumentuje tím, že všichni lidé měli práci. To je argument zcestný. Ano, byli povinně zaměstnaní, ale to neznamená, že také pracovali. Na papíře to vypadalo moc hezky, ale zalovte v paměti… Kolik lidí se válelo na pytli, zatímco vy jste pracovali? Kolik jich chodilo po stranických schůzích a školeních, jen aby se ulili? A plat jste pak brali stejný. Spravedlivé?

A sociální systém také spravedlivý? Možná vás to překvapí, ale i lidé, kteří pracovali, mohli zůstat bez důchodu. Prostě jim byl odepřen jen proto, že nesouhlasili se zřízením. Třeba takoví pánové jakými byli Hanzelka a Zikmund, kteří tuto republiku reprezentovali a jejich cestopisy se četli po celém světě. Nezanedbatelný byl i jejich ekonomický přínos, kdy zajistili mnohamilionové zisky do státní kasy díky objednávkám tatrovek. Takže ano, bylo tu rovnocenně, pro jednoho vila, pro druhého Jáchymov.

Náš pionýr navázal korespondenci s ghanským pionýrem. V prvním dopise mu africký chlapec napsal: „Máme se dobře. Jsou prázdniny. Celé dny se koupeme, jíme banány a chodíme nazí.“
Český pionýr odpověděl: „I my se máme dobře. Také máme prázdniny a koupeme se, a kdybychom jedli celé dny banány,taky bychom chodili nazí.“

Obchody

Další kapitolou jsou obchody. Pokud opravdu všichni pracovali, proč tu neustále nic nebylo? I taková blbost jakými jsou vložky nebo toaletní papír byly nedostatkovým zbožím. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste rozřezávali Rudé právo, abyste si měli čím utřít podzádí. Zažila jsem i scénu, kdy se dvě ženské v obchodě poprali o pultový mrazák, protože přišel jeden a další byly v nedohlednu.

Chtěla bych také vidět dnešní mladé, jak by byli vyjukaní třeba v obchodě s oblečením. Jeden střih, jedna barva. Roláky, které se snažily vás sežrat zaživa a boty, u kterých jste si vycpávali špičky vatou nebo jste skousli deformaci palců, protože jste si nemohli být jistí, že ještě nějaké, co by se vám líbily, přijdou, tak jste moc na velikosti nehleděli. Chtěli jste něco lepšího? Stačí zajít do Tuzexu. Sehnat bony? Napůl kriminální činnost.

Řeznictví bývala prázdnými obchody, kde se na hácích krčil unavený bůček a za vitrínou pár špekáčků, točeňáků a samozřejmě kuřata. Mít příbuzné na venkově, kteří občas nějaké jiné maso dodali, byla luxusní záležitost. Fronty na vše, co alespoň za něco stálo – roštěnky, mandarinky, banány… A po několika hodinách stání jste stejně neměli jistotu, že se na vás dostane. Dnes jsou před námi v obchodě tři lidi a už jsme na nervy z toho, kolik ztrácíme času.

Jsem ráda, že tvoření je pro mě dnes příjemná zábava a ne nutnost, jak vytvořit něco základního, co tu prostě nebylo. Ať už se jedná o nábytek, oblečení nebo třeba dekorace. Kdykoliv se setkám se svými vrstevníky a bavíme se o minulé éře, je neustále slyšet „to jsme měli taky“. Jasně, všichni jsme měli všechno stejné, protože originalitě tu pšenka nekvetla.

Na jakoukoliv novinku jsme čekali roky, aby se poté dostala jen k pár vyvoleným. Všichni slintali nad zahraničními katalogy a projížděli je tam a zpátky od hadrů až po záclony a nechápali, proč to není i tady. Mnoho lidí si dnes posteskává, že tenkrát měli našetřeno a dnes ne. Bodejť by ne, když nebylo, co kupovat. Nakupujte jen to, co jste kupovali tenkrát a uvidíte, kolik toho ušetříte. Když občas vidím ty přeplněné vozíky vším možným, nechápu. Naplní se koše, nesní se to, pak se to vyhodí. To není blahobyt, to je kravina a plýtvání.

U řezníka.
„Máte hovězí maso?“
„Ne.“
„Telecí?“
„Ne.“
„Vepřové?“
„Ne.“
„Játra?“
„Ne.“
„Skopové?“
„Ne.“
Zezadu z fronty se ozve:
„Co si tak vybírá! Dejte mu přes hubu!“

Kultura

Ať už posloucháte dechovku, folk nebo rock, dostanete se ke své oblíbené hudbě snadno. Nemusíte pro ni jezdit za hranici nebo se vkrádat po ránu na burzu. Nikdo nemusí předkládat texty ke schválení, aby se pak k vašim slechům dostalo jen nezávadné Sladké mámení nebo Nonstop. „No ale to, co dneska ti mladí poslouchají, to je strašné,“ poznamenává někdo. Tak to neposlouchejte. Nikdo vás nenutí. Hudba vašeho mládí taky připadala starší generaci strašná, tak jako i dnešním mladým bude jednou připadat příšerné, co poslouchají jejich děti. To je přirozené, ale není to důvodem pro zákazy. Každý, kdo chtěl koncertovat, musel mít přehrávky před komisí, zda má nezávadné texty a při koncertě hlídali orgáni, zda je vše dodržováno. Pokud projevili hudebníci kreativitu a do textů si něco protistátního přidali, mohli jste i vy, coby pouzí účastníci skončit u výslechu.

Stejné to bylo s filmy. Dávali jen ty schválené, a pokud jste chtěli vidět něco jiného, pokoutně jste to sháněli na černo, pokud jste tedy měli to štěstí, že jste se dočapali k videu. Takže jste ve finále sledovali x-tou kopii z kopie, čímž obrazově každý film připomínal natáčení z ponorky v hodně kalné vodě a přes hučivý zvuk jste poslouchali dabing jednoho člověka absolutně okleštěného od emocí. Ale mohli jste si říct, že jste to viděli.

A pamatujete na knižní čtvrtky? Pokud jste si nepřivstali ještě před svítáním, abyste se zařadili do fronty, prošvihli jste možnost sehnat něco, co se dá alespoň trochu číst. Samozřejmě i tak byly kniha řádně zcenzurovány, aby se k vám nedostala žádná myšlenka, která nebyla v souladu s názory strany.

Ke knihkupci přijde zákazník: „Prosil bych nějakou silnější knížku, kde ale není žádná politika, ani marxismus.“
„Tak to máme jen jízdní řád.“

A co třeba televize? Dnes se spousta lidí vzteká, že v té bedně furt nic není. Když mě ten program nezaujme, prostě jí vypnu a jdu dělat něco jiného. Namátkou jsem vybrala tento program ze dne 18. 10. 1988 A ruku na srdce, to fakt bylo lepší?

Zdroj: Ústav pro českou literaturu (http://archiv.ucl.cas.cz/)

Každý má prostě dnes možnost vybrat si, co bude sledovat, poslouchat nebo číst a nemusí přitom podnikat náročnou cestu a riskovat oplétačky se zákonem.

Cestování

Zkoušeli jste někdy před listopadem vycestovat za hranice? Pamatujete, kolik papírů a nesmyslů jste kvůli tomu museli podstoupit a nikdy nebylo jisté, že vám ta cesta bude schválená. Z běžných lidí se dělali pašeráci, protože jste dostali povolení jen na určité množství peněz. Kreativitě se v tomto meze nekladli. Schovky na peníze v zubních pastách, podpatcích bot… a nekonečné nervy při čekání na čáře, že vás vyhmátnou a průšvih bude na světě.

A proč si dnešní obránci minulého režimu myslí, že byly kolem republiky obehnané ostnaté dráty? Aby se někdo nedostal dovnitř? Kolik případů lidí, kteří se sem do toho marastu hrnuli, znáte? A kolik naopak těch, kteří odtud utíkali? Kolik z nich zemřelo a kolik se jich muselo smířit s tím, že už třeba nikdy neuvidí své blízké nebo místa, kde vyrůstali? Když dnes vycestujete, můžete se zase vrátit. Můžete odjet pracovat do jakékoliv země a pak se zase vrátit domů aniž byste ohrozili příbuzné nebo sami sebe.

Kam jít, když vás v Československu pošlou do prdele?
Nikam.

Zdravotnictví

Vážně ještě někdo věří tomu, že zdravotnictví bylo zadarmo? Zaprvé bylo financováno námi všemi, zadruhé i za recept jste platili a zatřetí fungovalo fakt příšerně. Když dostal můj děda mrtvici, uplácela babička doktory jen proto, aby ho nenechali ležet na chodbě, ale umístili ho na pokoj. Celý život pracoval, odváděl, co měl a stejně neměl péči jistou. Babička z tohoto fungování byla tak zblblá, že i po revoluci po mně chtěla, abych na preventivku se synem vzala paní doktorce alespoň vajíčka, aby nás vyšetřila. Když jsem odmítala, dívala se na mě zděšeně jako bych nedonesením vajec riskovala život syna.

Uplácení bylo na denním pořádku nejen ve zdravotnictví a dnes se vztekáme, že takový bordel tady dřív nebyl. Byl, tenkrát jsme se to naučili, přenesli jsme si to, a dokud si neuvědomíme, že lidé, kterým úplatky cpeme, jsou už tak placení z našich daní a odvodů, tak se to nezmění.

Postižení byli zavíráni doma, jen aby nenarušili vzhled socialistické společnosti, která je přece bez chyb. Ostatně každého a vše, co vybočovalo z řady, bylo třeba zavřít a eliminovat. Připadá nám, že z dnešní doby lidi mají víc psychických problémů, což je zcestné. Dřív to jen bylo takové tabu, že přiznat duševní nemoc se rovnalo společenské sebevraždě.

Lékař ordinuje důchodcům. Ptá se prvního, kolik má důchod.
„Tisíc dvě stě korun,“ odpoví důchodce.
„Takže pomeranče, banány, to je nejzdravější! A vy?“ ptá se druhého.
„Osm set korun.‘“
„Jablka, jablka, ty jsou plná vitamínů.“
Pak se se stejným dotazem obrátí na třetího. „Já mám čtyři sta korun,“ odpoví třetí důchodce.
„Čerstvý vzduch, čerstvý vzduch, není nad ozón!“

Zločin

Pokaždé, když se roztočí kola mediálního humbuku okolo nějakého závažného zločinu, vyrojí se názory, že za minulého režimu by se tohle nestalo. Opravdu tomu ti, co to tvrdí, věří? Vrazi jsou v každé éře, stejně jako zloději nebo podvodníci. To, že se o tom nepsalo a nemluvilo, neznamená, že to nebylo. I tehdy jsme měli své narušené osobnosti – Josef Svoboda, Václav Mrázek, Ladislav Hojer… I náš vzor – Sovětský svaz měl své zrůdy, dokonce jednoho z vůbec nejodpornějších kanibalů a prznitelů dětí, Andreje Čikatila.

A vůbec nejhorší byli ti, kdo měli nějakou moc. Nepřijde mi normální zavřít někoho do uranového dolu nebo ho popravit jen za to, že se mnou nesouhlasí. Stejně jako mi přijde zvrácené umlátit někoho jen proto, že se mu údajně pohnul kříž na oltáři.

A zloději? „Dneska se krade, to dřív nebývalo,“ říkají někteří. Nevím, zda by si měli dojít pro prášky na sklerózu nebo na oční. Pamatujete kolik soukromých plotů a okapů bylo natřeno z barev, které nakoupilo JZD nebo podnik, ve kterém byli lidé z dané obce či města zaměstnáni? Ostatně i heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ vzniklo v té úžasné době.

Budou za komunismu ještě zloději?
Ne, protože všechno bude rozkradeno už za socialismu.

Svoboda

Nikdy nebudou mít všichni všechno a každá ideologie, která tohle hlásí, je mimo. Vždy budou lidé zdraví a nemocní, dobří a zlí, chytří a hloupí, zruční a nešikovní… Jediné, co má váhu, je svoboda. Ten pocit, že se můžete svobodně nadechnout, roztáhnout křídla a letět. Každý někdy zakopne, každý je někdy na dně, ale líp se vstává, když vám nikdo nebrání.

Němec přijde k taxikáři „Jste volný?“
„Bohužel ne, jsem Čechoslovák.“

Mohla bych takhle pokračovat do dalších a dalších odvětví a popsat spoustu řádků, ale to podstatné, co jsem chtěla, jsem napsala. V současné retro milující době na všechno tohle poněkud zapomínáme. Jedno mám v sobě srovnáno. Nic, ani rohlík za desetník nevyváží to, že umírali lidé a ničily se rodiny. Pro mě osobně má lidský život vždycky větší váhu než peníze.

Část našeho národa jsou věční kritici a nespokojenci. I kdyby jim začali lítat pečení holubi sami do úst, budou se vztekat, že musí kousat a s nostalgií vzpomínat na dobu předtím. Je rozdíl mezi snahou o zlepšování a napravování chyb a mezi neustálým nadáváním na vše. Jsem „pravdoláskař“ a je mi úplně jedno, že se to dnes používá jako nadávka. Vždy budu věřit v to, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Pokud to cítíte opačně a prahnete po nenávisti a lži je mi to líto. Líto kvůli vám. Jak už jsem psala v úvodu, první krok jsme udělali 17. listopadem 1989, udělali jsme i pár dalších kroků, zda to byly i kroky poslední a necháme se ukolébat každým, kdo jen mluví, ale nedělá nic, je jen nás. Stejně jako je jen na nás, zda naším cílem bude vrátit se zpátky do toho nesvobodného pravěku.

Čtyři hlavní potíže socialismu?
Jaro, léto, podzim a zima.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na