Dvojčata: dvojitá radost i starost 1/2

Autor

Dítě je radost i starost v jednom. A když se narodí děti dvě, také radosti a starosti se zdvojnásobí. Jaké to je mít doma dvojité „nadělení“, nebo je očekávat? Přečtěte si pohled maminek dvojčat v různém věku. A protože se jedná o téma dvojčat, tak i článek bude mít dvě části. Maminky Jana, Lucie a dvě Terezy nám toho totiž mohou říct dvakrát tolik.

Já osobně maminky dvojčat považuji za hrdinky, neumím si ani představit péči o dvě miminka najednou. Pro děti to bývá velké plus, protože většinou jsou si ještě bližší, než „klasičtí“ sourozenci. Říká se, že mít dvojče je jako mít od narození nejlepšího kamaráda na světě. Ale co maminky, jak to zvládají? Vyzpovídala jsem čtyři maminek dvojčat.

  • Těhotné mamince Tereze J. k prvorozené čtyřleté dceři brzy přibudou dva chlapci (zřejmě Jan a Jakub).
  • Maminka Tereza F. se stará o tříměsíční holčičky Sáru a Ester.
  • Maminka Lucie pečuje o čtyřleté kluky Vojtu s Kubou a jejich staršího bratra.
  • Maminka Jana má doma kromě prvorozeného syna ještě čtrnáctileté kluky Daniela a Denise.

Děkuji také maminkám za všechny krásné dvojčátkové fotografie!

Co Vás napadlo jako první, když jste se dozvěděla, že čekáte dvojčátka? Jak reagovala rodina a okolí?

Maminka Tereza J.: První reakce byla sice překvapivá, ale až tolik jsem v šoku nebyla, dokonce jsem se tomu smála. Spíše mi to asi nedocházelo. Až s rostoucím bříškem to teprve vše dochází a občas mám pocit, že to asi nezvládnu, i když už mám doma skoro čtyřletou slečnu. Rodina byla dost překvapená a nevěřila tomu, že budeme mít dvojčátka. Všichni si říkali, kam ty děti dáme (úsměv), ale radost byla veliká. Hned si naplánovali, jak nám budou chodit vozit a hlídat. Kamarádi se divili, ale všichni mi okamžitě říkali, jak to zvládnu.

Maminka Tereza F.: Teď se mi úplně vybavil pocit, který jsem měla v momentě, kdy nám pan doktor tuto zprávu sdělil. Polilo mě neuvěřitelně krásné teplo po celém těle, roztřásla se mi kolena a do očí mi vhrkly slzy. Nemohla jsem se vynadívat na ty dva krásné flíčky, které se na nás usmívaly z ultrazvuku! To štěstí bylo nepopsatelné a do teď to vnímám jako velké požehnání. Tím dnem zároveň začala má největší (a teď už vím, že i nikdy nekončící) starost v životě, starost o ty dvě tečky, ze kterých se pomalu ale jistě stávali plnohodnotní človíčkové. Z teček už jsou krásná miminka, ale starost je stále stejná. Co se reakcí okolí týče, rodina a přátelé byli šťastní, protože my jsme byli šťastní.

Maminka Lucie: Po šesti letech snažení jsem měla velkou radost, když mi pan doktor řekl tu radostnou novinu, ale současně s tím mi v hlavě bliklo – jak přeorganizujeme byt, abychom se vešli, že s kočárem nikam neprojedu, a že to asi nezvládnu. Mám přeci jen dvě ruce! Manžel měl obrovskou radost, babičky a dědové mě hýčkali a já doufala, že to bude alespoň jedna holčička, protože doma jsme měli již jednoho syna.

Maminka Jana: Počítala jsem, a byla to nejtěžší matematika v životě. Pan doktor se totiž zeptal: „Kolik máte dětí?“ A já: „Jedno.“ A pan doktor na to: „Tak teď budete mít tři!“ Pak mě také napadlo, zda budu muset rodit císařem. Nakonec byl porod přirozený, i když druhé dvojče se narodilo koncem pánevním.

Máte v rodině dvojčata?

Maminka Tereza J.: Dvojčata v rodině máme, a to ze strany mé mamky a její sestřenice a z taťkovy strany zase bratranec, ale v obou případech jsou to dvojčata jednovaječná. Naše dvojčátka jsou přirozenou cestou a jsou dvojvaječná. Když jsem se ptala pana doktora, zda v tom hraje roli genetika, tak mi bylo řečeno, že to s genetikou nemusí mít vůbec nic společného, prostě se to prý stává (úsměv). Bylo nám řečeno, že i když jsou dvojvaječná, tak na 40% mohou být úplně stejná, ale to se pozná až po porodu.

Maminka Tereza F.: Nemáme, jsme úplně první. A kdo ví, jestli poslední.

Maminka Lucie: Dvojčata máme v rodině z mé strany, ale kluci se narodili z umělého těhotenství.

Maminka Jana: V rodině měla dvojčata – taky jednovaječné kluky – babiččina sestra, ale prý se jednovaječná dvojčata nedědí, tak nevím. Je fakt, že mi už v pubertě máma říkala, že možná budu mít dvojčata, prý to vždy mívá ta nejmenší v rodině. Manžel je hodně vysoký, takže se na nás hodila hádanka: Táta dlouhý, máma krátká, děti jako pimprlátka…

Jaké období myslíte, že bude/bylo nejnáročnější?

Maminka Tereza J.: Nejtěžší asi bude šestinedělí a první rok. Nevím proč, ale z toho mám největší strach. Celkově se postarat o dvě malinkaté dětičky najednou a ještě k tomu skloubit výchovu dcery Nelinky. Ale manžel je skvělý pomocník a věřím, že mi zase moc pomůže, tak jako to bylo, když se narodila Nelča.

Maminka Tereza F.: Možná to bude znít neuvěřitelně, ale všechny mé obavy, které jsem měla v těhotenství – jak vše zvládnu, budu se umět o miminka postarat, budu dobrá maminka, vyspím se ještě někdy… (úsměv) se rozplynuly v momentě, kdy jsem své holčičky poprvé zahlédla na porodním sále. Přeskočila mezi námi taková jiskra, já jsem se do nich ve vteřině tak zamilovala! Věděla jsem, že teď už budu na světě jen pro ně, a že vše společně zvládneme. Už zpočátku jsem si (obzvlášť s dvojčátky) musela ujasnit priority, co se např. péče o miminka a domácnosti týče. Zastávám názor, že děti nebudou jednou vzpomínat na vystresovanou maminku, která běhala s hadrem po domě a žehlila ručníky. Zdá se mi mnohem důležitější si se svými dětmi jejich dětství užít a ne ho jen prožít. Z tohoto důvodu uklízím např. jen večer, kdy už holčičky spí a jednou za čas nám přijde na úklid paní. Vzhledem k tomu, že nejsem na klasické mateřské, ale stále se věnuji své práci, je toto obrovskou pomocí. Vím, že v tomto ohledu u nás panují velké předsudky, ale podobnou občasnou výpomoc mohu každé mamince jen doporučit! Jak se říká: „Pokud je spokojená matka, je spokojená celá rodina!“ Energie, kterou načerpáte např. na procházce, zatímco vám doma někdo vytře podlahu, k té spokojenosti určitě pomůže.

Maminka Lucie: S manželem pokládáme za nejhorší období první půl rok. Byli jsme oba úplně vyčerpaní. Děti se i v noci budily po dvou hodinách, takže spánkový deficit byl strašný. Za toto období má můj manžel velikánský obdiv a dík. Ráno vstával brzy do práce a v noci mi pomáhal s dvojčaty. Kluci jsou velmi živí a takoví malí „jidáškové“, takže ve školce na ně momentálně ze stran paní učitelek jde samá chvála a až doma vystrčí své růžky.

Maminka Jana: Nejnáročnější to pro mě bylo mezi 1,5 – 2,5 rokem dětí: šílené nápady, divoké lítání a řádění, boj o moc, a zároveň už jsem byla unavená z náročné každodenní rutiny. Ale pak se to rychle zlepšovalo a ve 4 letech si pamatuji, že už jsem s nimi zvládla i nákup spodního prádla. Když jsem si ho zkoušela, tak mi každý z jedné strany držel závěs a bedlivě hlídali, aby mě neokukoval nějakej cizí chlap (úsměv).

Pořizujete dětem vše stejné či podobné (hračky, oblečení apod.)?

Maminka Tereza J.: Máme spoustu příbuzných, takže plno věcí jsem podědila. Proto nebudu mít takovou zásobu stejných oblečků, i když jsem si jich pár stejných pořídila. Možná postupem času budeme kluky oblékat stejně, ale není to pro mě až tak důležité.

Maminka Tereza F.: Zatím si opravdu užívám pohled na ty dva stejné uzlíčky, které jsou stejně vyparáděné. Až budou ale holčičky starší, budu ráda, když si samy určí, zda chtějí být stejné nebo naopak odlišné. Co se hraček týče, začínají holčičky objevovat svět chrastítek apod. Já i ony preferujeme barevně i materiálově pestré hračky.

Maminka Lucie: Kluci mají zájmy stejné nebo podobné. Jsou na sebe pochopitelně úzce fixovaní, ale ve školce si hrají spíše každý s jiným kamarádem. To vidím jako pozitivum. Povahově jsou odlišní a rozhodně je neoblíkáme do naprosto stejných věcí. Každý je jiný a ani oblečení nenosí stejné. Mají jej barevně odlišené nebo podobné. To platí i o hračkách, kolech apod.

Maminka Jana: Oblékání bylo u nás tak napůl. Stejné věci hodně dostávali od babiček a tet, ale po bráchovi nosili i starší věci po jednom kuse. Oblékání stejně neřešili asi do 10-12 let, pak nastal prudký obrat – ve stejném by nešli ani za nic. Ale hračky i kola měli jen po jednom a nevadilo jim to, i svátek slavil vždy jen jeden. Asi je to starším bráchou.

Děkuji maminkám za rozhovory a přeji jen to nejlepší celým rodinám!

V čem jsou si děti podobné a v čem se liší, fyzicky i psychicky? Z čeho mají maminky obavu? A chystají ještě další přírůstky do rodiny? Těšte se na druhou část rozhovoru, kterou naleznete ZDE.

Rady a inspirace pro rodiny s dvojčaty můžete najít na http://www.dvojcata.cz nebo http://www.dvojcatka.cz.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na