Je listopad. Podzim na nás doléhá ze všech stran. Barevné listí již pomalu opadává a stromy zůstávají holé. Barvy ze světa odebírají noci, které se stále prodlužují na úkor dnů. Hospodyňky pomalu začínají vyhledávat vánoční recepty na oblíbené cukroví, některé již dokonce pečou. I když v obchodech ještě nenastal ten pravý vánoční shon, většina krámů se nám již představuje ve vánočním. Nenechme se pohltit podzimní šedí a pojďme společně trochu zavzpomínat na letní, slunečnou dovolenou.
Třetí den
Rakousko Vorarlbersko
Po dobré snídani odjíždíme z Německa do Rakouska. Je horký den a chvíli uvažujeme i o tom, že se vrátíme k nádhernému jezeru a trochu se osvěžíme. Ale nakonec se rozhodujeme dodržet přibližnou trasu, kterou jsme si určili před dovolenou. Na dnešek jsou na plánu Alpy v rakouské spolkové zemi Vorarlbersko. Místo osvěžujícího se koupání se stavujeme v obchodě. Kromě pečiva a čerstvého, šťavnatého ovoce kupuje i zmrzliny, které nás občerstvují v dnešním parném dni. Lavičku před obchodem využíváme k tomu, abychom si na ní na studeném pamlsku pochutnali, avšak ještě než rozbalíme staniol, oslovuje nás paní. Slovenka. Pracuje tu a má radost, že slyší kromě němčiny i jí libozvučnější řeč. Než domlsáme zmrzlinu, známe snad celý její životopis, včetně toho, že už má skal plné zuby. No, i když zastávka před obchodem nedopadla přesně podle našich představ, my nyní jedeme vychutnávat krásu, která se kolem nás rozprostírá snad na každém kroku.
Ve Vorarlbersku jsme ještě nikdo nebyli. Není divu. Tato spolková země je nejzápadnější rakouskou zemí a sousedí s Německem, Lichtenštejnskem a Švýcarskem. Když nepočítáme hlavní město Vídeň, je to i nejmenší spolková země našich sousedů. My zde obdivujeme nádhernou krajinu plnou alpských vrcholků a na příhodném místě zastavujeme a jdeme na krátký výlet.
Letně oděni s klobouky na hlavách proti rozpáleným slunečním paprskům, ale v pevné obuvi s ponožkami vyrážíme na výlet. Jdeme po turistické značce. Jdeme za sebou, protože na cestičku, po které nás značka vede, bychom se ani jinak nevešli. Trochu nebezpečnější cesta je v úsecích, kde pěšina prudce stoupá, či když je protínána malými keři. V takových úsecích děti, zvláště ta nejmladší neváhají a použijí ke šplhání i ruce. Dojdeme či došplháme na plošinu, na které je rozcestník. Jelikož se mi zde velmi líbí, klidně bych vyrazila na delší túru. Ale manžel, který kromě krásné krajiny stíhá pozorovat i oblohu, která se začíná povážlivě černat, mě od plánu odrazuje. Má pravdu. Tyto vrcholky neznáme a zastihnout v ní bouřku a to s třemi dětmi…Dobrá. Půjdeme k autu. Ale vrcholek vzdálený ani ne půl kilometr, který se zde nachází, zdoláme! Nakonec na vrcholku stanu pouze se staršími dětmi a poté se všichni odebíráme k autu. Zpáteční cesta je bohužel zpestřena i pádem mé starší holčičky. Po pádu jí pro jistotu trochu podepírám, což je vzhledem terénu drobet obtížné, ale nějak to zvládáme. U auta jí dezinfikuji šrámy na noze, které naštěstí nejsou nikterak strašné.
Nasedáme do auta a manžel nastavuje navigaci doLichtenštejnska. Cestou se ještě na rakouském území stavujeme u benzinky, protože jsou zde pohonné hmoty cenově výhodnější a již frčíme do jedné z nejbohatších zemí světa.
