Ráno nás ve stanu pošimrají sluneční paprsky a celý náš malý stan vyhřívá sluníčko, jako by chtělo říct: „vstávejte, čeká vás krásný den.“ A tak tedy vstáváme. Od včerejška stále mokré boty vyložím papírem, to aby vstřebal alespoň část jejich vlhkosti, a položím je na místo, kam sluneční paprsky dopadají nejintenzivněji. Spacáky mírně zabalím a beru velké batohy, které se hodlám uložit na druhý konec stanu. „Jé je, ten chleba se tady nějak rozdrobil,“ myslím si, „to jsem na batoh s ním asi něco nešikovně položila.“No jo, na spaní pro dva dospělé a věci je to tu doopravdy trochu knap.
Beru batoh, na kterém je množství drobků a jdu ho vyklepat k plotu kempu, to abych nepřilákala hlodavce. Batoh ukládám do stanu. „Tady je díra,“ všimne si manžel a ukazuje na batoh, který před chvílí přetékal hromadou drobků. „Máš pravdu, od čeho je, čím se mohla udělat?“ přemýšlím, ale než dokončím svoji myšlenku, manžel pokračuje: „prokousaly ho myši.“ A opravdu. Všechno souhlasí. Rozdrobený chléb, rozkousaný batoh, a dvě prokousané díry, které nacházíme nedaleko zipu našeho jednou použitého stanu. Jedna v látce, jedna v podlážce. Jako by myška nemohla použít na zpáteční cestu stejnou cestu, kterou jsem vešla!
Již čisté, turistické boty pomalu dosychají a my se připravujeme na náš dnešní výlet s cílem – Piecky. Vycházíme rovinatou cestičkou, která se vine lesem podél potoka, podél krásných, pečlivě udržovaných chalup a romantických chaloupek s upravovanými, nádherně barevnými květinovými zahradami, až docházíme na cestičku, která kopíruje potok s průzračně křišťálovou, čirou vodou. Chvílemi se cesta ztrácí a je třeba procházet přímo korytem potoka. Koryto potoka je značně rozlehlé, co se týče šířky, ale hladina průhledné vody dosahuje do velmi malé výšky a to jenom několika málo centimetrů.
Poskakujeme z jednoho kraje vodního toku na druhý. Jeden kámen, druhý, třetí, hop, hop, hop. Kdo neskáče, není Čech. Pozor, hlavně neskočit do vody! Je tak průzračně neskutečná, že je někdy, na některých úsecích skoro neregistrovatelná. Zde nejsou vystouplé kameny, ale leží zde několik klád. Procházíme jimi jako na kladině. Kámen, kláda hop a skok, fotka krásného úseku.
Je nám nádherně! Užíváme si romanticky malebnou přírodu, klidu, které ani zde, v ráji není stoprocentní, protože je přerušováno šuměním lesů, mírným zurčením potoku i častým štěbetáním lesního ptactva, ve vzduchu je cítit vlahá vůně lesů, vody a sluníčka i krásného počasí. Ráno, začátkem naší cesty se obloha snažila poslat na nás a okolní přírodu několik kapek deště. „Ne!“ ohrazuji se a oproti včerejšku vyndávám z batůžku moji fialovou pláštěnku. Déšť se jí skoro okamžitě polekal a nebe se vyjasnilo. „Škoda, že jsem podobnou taktiku nepraktikovala i včera,“ prohlásím a manžel bez výhrad souhlasí.
Ať se podíváme kamkoli a jakýmkoli směrem všude je samá krása, ve které kráčíme sami. Jen mi proběhne tato myšlenka hlavou, slyším za sebou hlasy. Jen další pár turistů. Necháváme je předejít a chvíli se posadíme, abychom vychutnali ticho a klid a mír.
Voda v potoce se čeří a občas jsou na ní peřeje. Cesta zatáčí a my též. Náhle je potok asi osm metrů nad námi a padá k nám. Je z něj Velký vodopád. Protože krása vodopádů je jedinečná a zaslouží si vlastní článek.
Pokračování příště…