Hvězdou na jeden den

Máme rádi nevšední zážitky. Mnohé plánujeme a mnohé přicházejí nečekaně, neplánovaně okořenit život, a já je vždy přijímám s otevřenou náručí. Jako naposledy před asi dvěma týdny. Vracíme se takhle v sobotu z dětského festivalu z Brna. Již je pozdní večerní hodina, děti unavené, dálnice je krásně průjezdná, a tak nám cesta krásně ubíhá. Když v tom nás z klidného hovoru vytrhne telefon. Jééé volá ti kamarád, informuji muže, který ale řídí a svolí k tomu, abych hovor vyřídila za něj. „Dobrý večer, sekretářka pana řidiče, přejete si prosím?“  a ze sluchátka se ozvalo: “Nazdááár, co děláte zítra, jste volní? Mám pro vás nabídku zahrát si ve filmu, berete?“

Ve filmu? Tak vím o tom, že občas se kamarádi někde ve filmu mihli, ale že by se to mohlo někdy týkat i nás? Oni bohužel nabídku nemohou přijmout, protože jsou zasekaní fotbalem, ale natáčí se ve vedlejším městě od nás, tak jsme první, kdo je napadl jako náhrada. No ale to je rukavička, kterou musíme zvednout. Kolik takových šancí člověk dostane, že? Nahlédnout pod pokličku filmařům a ještě za to být honorován. „Jasně, dej na nás číslo a my určitě do toho půjdeme, moc díky.“

Jen co jsem ukončila hovor a sdělila dětem, co nás možná čeká zítra za dobrodrůžo, už nám zase drnčel telefon a volal pán z produkce České televize. „Točí se zítra pod taktovkou pana režiséra Hřebejka a potřebujeme, abyste byli na place už v 6.30, zvládáte? Oblečení s sebou sváteční i běžné, hlavně ne bílé, proužkované či reklamní. Bohužel mi vypadl domluvený kompars, a tak se hledá na poslední chvíli jiný. Jsem vděčný za kohokoliv, určitě s sebou vezměte i děti.“ „ Skvělé, rozumím, počítejte s námi, jsme domluveni“.

Wou!!! Tak tomu říkám rychle přeorganizovaná neděle. Jen co jsme přijeli domů, přehrabali jsme celé rodině šatník a hned už vše nanosili do auta. Protože jsem neměla ani tušení, co se může a nemůže hodit, byli jsme do půlnoci napakovaní až po střechu. A ráno už v šest kompletní rodinka seděla v autě, připravená jet vstříc novému dobrodružství. Desítka aut České televize na smluveném místě naznačila, že opravdu nejde o vtípek kamarádů. Pana producenta jsme ani hledat nemuseli, ujal se nás hned, co jsme vystoupili z auta. „Vůz si můžete nechat hned vedle nás, celé parkoviště je rezervováno pro nás, pojďte se posadit za mnou do akvária.“ Jinými slovy velká prosklená maringotka, kde kompars čeká na svou příležitost, a také tu všichni obědvají, hned naproti se totiž nachází další maringotka, kde se připravuje catering pro filmový štáb. Za chviličku nás přišla omrknout také paní kostymérka. „Vy a děti jste o.k., pán má s sebou oblek? Ano, výborně převléknout a budete točit první, odehrajete teď scénu s panem Preissem.“ „Wouuuu, táto….ty už jsi hotovej herec.“

Ale vše se nějak dlouho vleče, až kolem deváté hodiny jsme tranzitem ČT převezeni na druhou stranu města a čekáme, až se natočí scéna u soudu. Pan režisér z povzdálí působí přísně, až se bojím, že uděláme nějakou chybu a bude zle. Ale zdání klame, je neskutečně vyrovnaný a vstřícný. Byť se točilo celé dopoledne a po obědě nás náhle překvapil déšť a zase se muselo čekat, protože další scény se opět točí venku a mokré chodníky jsou čárou přes rozpočet, nenechá se vytočit a s klidem se vyfotí i s námi na památku.

A čekáme a čekáme….jak nás samotný pan Preiss zasvětil: „Tohle je prostě film, 20% točíš a 80% času čekáš, proto mám mnohem raději divadlo.“ Hodinky ukazují již třetí hodinu odpolední a ještě jsme si s dětmi ani „nevrzli, ale opět máme naskákat do minibusu a převáží nás do centra města. Tam parkující auta ČT vzbudí hned mimořádnou pozornost. Karolínka kouká z okýnka vozu a hned volá: “Mamíííí, koukni naši fanoušci!!!“ A hned začne jako velká hvězda všem z okýnka mávat.

Po páté hodině konečně přichází chvíle pro naše děti, mají za úkol si hrát u kašny a dělat blbinky, my je u toho můžeme fotografovat a hrát si s nimi.Děti jsou konečně ve svém živlu. A našim posledním úkolem je přejít cestu u obchodu. Scéna se točí asi 3x, pak na nás mává rychle pan scénárista. Děti honem musíme zpátky, asi budeme točit znovu. Rychle běžíme zpět za kameru, připraveni k opakování. Ale pan scénárista nás vyvede z omylu: „STOOP, končíme, máme hotovo, děkujeme….“ Už je konec?? „Ano ta scéna, jak jste se vraceli a děti utíkaly je vynikající to bereme“. Co??? Propána, s tím jsem nepočítala, no to tam budu vypadat. Film je holt jedno velké překvapení, ale za tu zkušenost to rozhodně stálo.