Desátého desátý se letos podesáté oslavuje druhá říjnová sobota coby světový den hospicové a paliativní péče. Poslední dny v životě člověka se konečně v posledních letech pomalu a pomálu přesouvají z nemocničního prostředí do prostředí přátelštějšího a více rodinného a hlavně osobního. Sama jsem v hospici pracovala, takže vím, že je to ta správná cesta, to správné místo, a správná možnost. Snad se posledního výdechu postupně naše civilizované lidstvo přestane bát a přijme jej zpět do svého života.
V posledním čase chce často umírající vyřídit „vše potřebné“. O duchovno je krásně postaráno v hospicích. I do dalších zařízení může docházet duchovní, nicméně často je to více na blízkém okolí. To může pomoct hledat pro případ, kdy umírající už nemá sílu říct, co ještě nemá srovnáno a proč nemůže odejít v klidu. Pracovala jsem kratší dobu v hospici a delší dobu v domově pro seniory. Hledala jsem pro usmíření ducha, srdce i vztahů například dlouhá desetiletí nekontaktované potomstvo na druhém konci světa, vyřizovala vzkazy po sousedství i kontaktovala staré přátele z dětství. A naposledy to byl náhled do vlastního rodinného nitra, kdy jsme ulevili a umožnili tak klidný odchod díky sdělení o pokračování a převzetí dlouholetého dobročinného závazku do dalších rukou.
A co považuji za důležité? Že to smrtí nekončí. Na mysli mám teď pozůstalé, kteří jsou většinou – ač nepřekvapeni – přeci jen potřební k péči. Péče o pozůstalé se podle mne obecně u nás zanedbává. A v hospicích je i toto zajištěno a oceňováno. Sama jsem byla na několika návštěvách po úmrtích, kdy jsme mluvili o úmrtí a dalších věcech. A i když nebylo třeba pomáhat nijak papírově, bylo na místě pomáhat lidsky – slovem, projevením zájmu, nasloucháním.
Více o tématu:
http://www.hospice.cz
http://www.umenidoprovazet.cz
http://mojesmrt.cz