Ať vám kvete!

Autor

Bolí mě nohy, ruce záda. Jsem ohnutá v hloupé poloze, krev se mi nahrnula do hlavy, takže krom hlavy mám celé tělo nepříjemně odkrvené. Jak dlouho ještě vydržím? Deset minut? Půl hodiny? Hodinu? Néééé!!!!

V duchu naříkám. Nejlepší bude nemyslet na to, protože když se na utrpení myslí, tak ještě zesílí. Jak tohle může někoho dokonce bavit? Čím to je, že jinému moje práce doslova kvete pod rukama? Chtěla bych, aby i mně kvetla, vždyť přece něco vydržím! Tolik lidí uvádí právě tuto činnost na přední příčce svých nejmilejších koníčků. Asi jsou z gumy. Nepoznali, co je to bolest zad. Není jim trapné vystrkovat do světa svůj zadek. Mně to trapné je. Bolí mě páteř a uvědomuji si, že když zadek vystrkuji, je strašně tlustý.

Fuj. Chvíli praží slunce, chvíli studeně fouká. Potím se a hlína mi leze za nehty. Pohled pro bohy. Fakt… Někdo říká, že si právě takhle vyvětrá mozek, protože vypne. Výmluva. Se zapnutým mozkem toho doopravdy moc neuděláte. Pokud vám mozek běží na plné obrátky, uvědomujete si, v jaké jste situaci. A to by kolem mohl jít klidně ten charismatický právník, co si za vsí koupil chalupu. Měl by mě vidět – s mým vystrčeným zadkem, ve chvíli, kdy mi je líto vytahovat zablácenýma rukama kapesník, takže si nudli od nosu stírám rukávem odporně upoceného trika. Ponížení na celý život. Vypnout, nemyslet, odpojit kabely z mozku i do mozku, jen trhat, čistit, plet… Tak se to dělá.

„Á, sousedka, brý den, musím se pokochat trochou inspirace!“ Haleká na mě babizna od vedle. Se zájmem se opřela o náš plot, suverénně dala ruce v bok. No paráda! Zrovna ta, co má zahrádku jako obrázek. Co jsem komu udělala? Zpoza živého plotu se vynořil manžel. Můj zachránce. Kdyby nepřišel, asi bych na tu bábu skočila a zardousila ji. Ježibabu pozdravil odměřeným tónem. Na mě se usmál. Při křečovitém úsměvu (pohled už zamířen směrem k ní) procedil mezi zubama: „Nejlepší by bylo, chodit zahradničit v noci.“ Má recht. Nikdo by si nás nedobíral. Tím spíš bába, co má plácek ála okrasný parčík. Chvíli postávala a koukala nám pod ruce. Asi měla taky vypnutý mozek, špičková zahradnice, takže nechápala, že překáží. Po čase se začala nudit – na něco je, to moje vypasené pozadí dobré – je s ním nuda, takže pomalým, klátivým kachním stylem chůze odkráčela. Určitě se ohlížela, kdyby přece jenom… Ale nic, trhám, čistím, pleju… A můj muž vzorně seká.

Kedlubny nám sežrali slimáci. Nestíhám je chodit po dešti napichovat na klacík, házet do skleničky a solit. Jako ta ženská od vedle. Nestíhám nebo prostě nechci. Ploužit se po zahrádce v pláštěnce jako strašidlo. Jenomže takhle je z úrody zase houby. Mezi růžemi nám vzniklo mraveniště. Co s tím? Bylinky pohltila džungle, vedle angreštu se na mě agresivně chechtá páreček kopřiv. Vždyť jsem před pár dny plela! To je nespravedlivé. Krátké období vytrvalých dešťů a je to tu znovu. Nechci mít zahrádku zpustošenou. Nemusí být výstavní. Ale mohla by být alespoň… dejme tomu hezká.

Kořeny plevelu se plazí jako hadi. Nemají konce. Přesto se snažím ulehčit záhonku od těchto dusičů. Kvetou nám jahody. Bude úroda! Rajčata se také zatím drží. Pár kytiček, které neznám jmény. A kdyby jenom pro tohle. Kvůli hrsti rybízu, kvůli barevným načesaným hlavičkám do vázy. Pro radost. Abychom si mohli lehnout do posekané trávy a nic nás nepálilo, nekousalo, nepopíchalo. Abychom mohli přivonět a třeba zde na chvíli i usnout.

Tu a tam otřu ruku o slizkého slimáka, nechám proběhnout pavouka nebo narazím na žížalu. Není to lehké, udržovat zahrádku rozkvetlou, neponičenou, bez plevelu, bez škůdců. Chce to trochu sebezapření. Nemyslet na tlustý zadek, na zablácené gumáky, na image v pláštěnce… Znovu a znovu nabíhat bojovat s plazivým svinstvem, čelit zimě i vtíravému vedru, krvi nahrnuté v hlavě, bolavým zádům. Něco na tom je – vypnout mozek a vyvětrat si hlavu. Občas snad navzdory všemu nepohodlí, bolesti a útrapám, prý dokonce zdravá aktivita. Tak vzhůru na zahrádku. Ať vám kvete!

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na