Rád si hraji se slovy

Autor

Pana Daniela Kühnla jsem objevila před časem v knihovně svých dětí. Výstižněji řečeno, velmi mě oslovila série knih, kterou napsal tento spisovatel pro malé čtenáře. Zmíněná série nese název Správná parta. Celou moji rodinu Správná parta doslova nadchla. Jak jsem se později svěřila i samotnému spisovateli, jeden čas ze Správné party trčely dvě záložky. Jedna moje a druhá mého synka. Správná parta se zabydlela u nás doma. A tak jsme se při obědech bavili o všech dobrodružstvích, které parta dětí v knížce prožívá. Těšili jsme se, co bude dál. A hodně jsme se smáli.

Nemohla jsem nemyslet na vás, naši milí weboví čtenáři. Pro sebe a svou rodinku a také pro vás jsem požádala pana Kühnla o rozhovor. V průběhu chystání rozhovoru se zajímavou osobností jsem si od pana Kühnla přečetla ještě dvě jeho knihy pro dospělé čtenáře – Milence ’88 a Osudovou ženu. Jako jsem se Správnou partou nedávno relaxovala a smála se a skvěle se bavila, tak jsem žila ještě včera v napětí a úvahách nad zamotanými lidskými osudy, které mi v mysli vytvářely knihy určené dospělým čtenářům. Velice oceňuji spisovatelovo umění zaujmout a pobavit dětského čtenáře, stejně jako vtáhnout čtenáře dospělého do pohnutých lidských osudů, nabídnout mu možnost přemýšlet a spolu s hrdiny knih hledat a nacházet.

Těší mě, že jsem našla kontakt na pana Kühnla a že vznikl rozhovor, který vám nyní nabízím k četbě. Snad se vám bude líbit alespoň tak, jako mně, protože mně se líbí doopravdy moc.

Pane Kühnle, jak se máte?

Protože si moc rád hraji se slovy, naučil jsem se nemálo cizím jazykům. A protože hodně cestuji, poznal jsem i pěkný kus světa. Takže zrovna teď mě napadá, že otázku „Jak se máte?“ mají snad úplně všude a není na ní tedy nic divného. Zajímavá je jiná věc. Někde na ni nečekají odpověď a samosebou se rozumí, že se všichni mají pořád dobře. Někde na ni však odpověď čekají. V takových zemích si musí každý pořádně rozmyslet, zda tuto otázku položí, protože se může dočkat i záporné odpovědi a konverzace tak nezačne zrovna lehce. Jednou z těchto zemí je i ta naše, takže doufám, že jste připravená na všechno. Ale zjednoduším Vám to – mám se vcelku dobře.

Čím jste si přál být v dětství?

Nejdříve řidičem autobusu, později pak nezávislým člověkem, který si může uspořádat život do velké míry podle svého vkusu. Naštěstí se mi díky skvělým lidem, se kterými pracuji, podařilo to druhé, i když myslím, že bych si poradil i s tím autobusem.

Co Vás přivedlo k psaní?

Hlavně čtení, ale v neposlední řadě i to, že jsem nikdy nepřilnul k žádnému sportu nebo podobné aktivitě (to v žádném případě nedávám na odiv!) a měl jsem tedy dost energie, kterou bylo potřeba nějak vybít. No a samozřejmě spolužačky, protože nemoha je okouzlit špičkovými sportovními výkony, zavaloval jsem je básněmi, před kterými je často neuchránil ani hlasitý protest nebo dokonce útěk.

Vzpomenete si na svou první knihu? Co bylo motivací k jejímu sepsání a jaký byl Váš pocit ze spisovatelského rozjezdu?

První knihu jsem napsal v devatenácti letech, jmenovala se Květnový sníh a vydal jsem ji vlastním nákladem za pomoci svého spolužáka z vysoké školy, dnes renomovaného žurnalisty, Pavla Trousila. Vyrobili jsme 20 kusů, které jsem rozdal svým nejbližším kamarádům a příbuzným. Napsal jsem ji ve zkouškovém období, tedy pod tlakem a ve stresu, ale pokud si vzpomínám, tak mně to spíš pomohlo a uklidnilo a všechny zkoušky jsem tehdy udělal. Nebylo to žádné hodnotné dílo, takže spisovatelským počinem bych to rozhodně nazývat nechtěl. Ale bylo to fajn.

Kdy a proč jste začal psát pro děti? Bylo to v době, kdy jste měl vlastní děti nebo dříve?

V roce 2006 jsem se na začátku prázdnin vydal do největšího pražského knihkupectví, abych tam koupil nějakou hezkou knížku pro své dva kluky, kterým tehdy bylo 8 a 4 roky. Chtěl jsem, aby to byla knížka, jejíž děj se odehrává v současnosti a u nás. A také aby tam vystupovaly jako hrdinové normální děti, které by pořád jen nečarovaly a necpaly se v kouzelnických školách tuřínovou kaší. Knížku jsem jim chtěl číst o dovolené v jižní Itálii, kam jezdíme pravidelně každý rok. No, a žádnou takovou knížku jsem v tom ohromném obchodě nenašel. Takže jsem se rozhodl napsat jim příběh sám. Na dovolené jsem napsal vždy každý den dopoledne jednu kapitolu a večer jsem jim ji četl. Tak se zrodila Správná parta kluků, a to prosím 1500 kilometrů od Holešovic, kde se skoro celý děj této série odehrává.

Sérii knih pro děti Správná parta úžasně doplňují ilustrace paní Markéty Vydrové. Jak jste objevil paní Vydrovou a jak je možné, že jsou s Vaší Správnou partou obrázky této výtvarnice tak skvěle sehrané?

Když se nakladatelství Fragment rozhodlo mé knížky vydat, nabídli mi obrázky tří různých ilustrátorů, kteří nakreslili jeden motiv k první kapitole. Jeden z obrázků byl od Markéty Vydrové – byl to ten, na který jsem hned ukázal a řekl, že toto je jediná možná volba. Musím říci, že si s obrázky k mým knížkám poradila opravdu skvěle a jsem jí za to moc vděčný. Knížky jsou prostoupeny jejím dobrým duchem.

Máte výtečný smysl pro humor a ve Vaší knížce jsem nemohla nepostřehnout Vámi vyjádřený dětský (naivní, plný bezbřehé fantazie) úhel pohledu. Kde berete inspiraci k takovému typu vyjádření – ve Vašich dětech, vlastních vzpomínkách nebo jste stále tak trochu chlapec?

Víte, kdybych psal knížku pro devítileté děti jazykem makroekonomických definic, asi by se moc neprodávala. A kdyby se moc neprodávala, nakladatelství by už další nevydalo. A naopak – když se autor dokáže vcítit do dětského těla i duše, což pro mě není zas takový problém, knížka děti zaujme, rozumí jí a kupují si ji. Nakladatel pak vydá další díl a autor je spokojen. Jinými slovy – komu knížku píšeš, toho píseň zpívej… to je od teď nové české přísloví. A v neposlední řadě – podívejte se na kmotra mých dětských knížek, skvělého člověka, básníka a filosofa Jana Vodňanského! Ten si s dětským úhlem pohledu v mnoha oblastech svého uměleckého rozsahu hraje celý život a všichni se u toho náramně baví.

Pro koho se Vám píše snadněji – pro dětské čtenáře nebo pro dospělé?

Jednoduchá odpověď!

Dospělým lze naservírovat ledacos. Stačí se podívat, jaké knížky vyhrávají různé více či méně renomované beletristické soutěže. Nevím, jak Vám, ale mně už se několikrát stalo, že jsem si koupil nějaký román od nadějného českého autora nebo autorky a nedokázal jsem dočíst ani první kapitolu, jednoduše proto, že jsem textu nerozuměl a hloubku autorovy myšlenky jsem, na rozdíl od literárních kritiků, nepochopil.

Děti neošálíte. Ty Vám jen tak něco nespolknou! Pěkně jsem se zapotil, když jsem po sobě musel nesčetněkrát kontrolovat, jestli pán, který si v páté kapitole druhého dílu česal husté černé vlasy, nemá náhodou ve dvanácté kapitole čtvrtého dílu pleš! Kdyby děti takovou chybu objevily, hodily by knížku do kouta, řekly by, že kecám, a už by na ni ani nesáhly. Děti Vám neodpustí ani drobnou nesrovnalost. A dělají správně!

Navíc – a to souvisí i s předchozí otázkou – vím já vůbec, pro koho všeho vlastně dětské knížky píšu? Jeden můj dobrý kamarád, kterému je už přes padesát, nosil každou novou knížku o Správné partě v aktovce tak dlouho, dokud ji nepřečetl…

Jak, kde a s kým byste strávil ideální dovolenou?

Ideální dovolenou bych trávil se svojí ženou Jitkou a dětmi v jižní Itálii v domě mého přítele Antonia. A mám to štěstí, že se už za necelé dva měsíce takové ideální dovolené dočkám.

Chystáte pro své čtenáře nějakou novinku?

Když jsem skončil se psaním příběhů Správné party, řekl jsem si, že nejméně deset let pro děti nic psát nebudu. Ale nedá se to vydržet, takže jsem pro ně napsal už další dvě povídky, které čtu na besedách ve školách, na které jsem docela často zván. A musím říci, že tato pozvání neodmítám, protože si tu hodinku nebo dvě užívám nejméně tak skvěle, jako moji dětští posluchači.

Pro dospělé čtenáře píšu román, stručně řečeno humoristický. Což není žádná legrace, napsat něco legračně, to mi prosím věřte! Ale nejprve to musím dopsat a pak to také musí někdo vydat. A to je všechno ve hvězdách.

Náš web se jmenuje Rodina21. Jaká je podle Vás rodina 21. století?

Ale asi pořád stejná jako ta čtrnáctého nebo dvacátého. Rodiče spolu mají děti a všichni se tak nějak dohromady mají rádi. Někdy víc, někdy míň. Samozřejmě dnes mají trošku jiné starosti. Pokud to jsou ale jiné starosti než o život, tak by se s nimi měli vypořádat. Rodině 21. století bych přál, aby nezažila žádnou válku, aby zůstala pohromadě a aby jí nikdo nenařizoval, jak má žít. Víc asi nemá cenu chtít.

To je krásné přání. Děkuji za milý rozhovor a přeji hodně štěstí, spoustu spokojených čtenářů, radost z tvorby i ze života.

Dětské knížky jmenovaného spisovatele mohou čtenáře nejen pobavit, ale také jim pomoci. V každé knížce o Správné partě jsou celostránkové upoutávky na Linku bezpečí.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na