Časy se nám mění, nebo chcete-li raději, časy se nám změnily. Rychle, neočekávaně a bez ohlášení se nám změnily životní podmínky, životní standart. Myslím si, že téměř každý občan je nucen přizpůsobovat se nastalým okolnostem. Někdo tak činí s grácií a šarmem sobě vlastním, někdo se skřípěním zubů. Pro spoustu lidí je důležitá vzájemná sounáležitost, pomoc a podpora, já bohužel narazila i na pár jedinců, kteří a které současnou situaci vnímají více méně jako příležitost nahrabat si co nejvíce do vlastního korýtka, své kapsy a vůbec e nezajímá ostatní svět. Ale takoví lidé bohužel byli vždy a bojím se, že asi vždy budou. Naštěstí, tedy alespoň v mém okolí, jsou v menšině.
Nejvýraznější změny zřejmě nastaly ve školství. Žáci, ale i učitelé zažívají netradiční čas. Prvotní radost a potěcha žáků a studentů z toho, že nemusí chodit do škol, velice rychle, pod horou povinností a úkolů, odezněla. Učitelky a učitelé za pochodu s dětmi, které se občas ocitají v roli pokusných králíků, zkouší nové formy a metody výuky, co mohou a nemohou, co je nezbytně nutné a co ne. U mých ratolestí mě nejvíce mě pobavily pokusy o domácí úkoly z tělocviku, ke kterým byla ještě připojena douška „nutno provést, budu z provedených cviků zkoušet po příchodu do školy“.
Naštěstí většina učitelů projevila porozumění, účast a zájem a snaží se dětem za netradičních podmínek umožnit co nejkvalitnější vzdělání. Nejen, že dokáží vytěsnit nepotřebné a co nejvíce se zaměřují na to nejdůležitější, ještě se jim mnohdy podaří vymyslet smysluplnou zábavu nad rámec školy a svých povinností. Tak jako dceřině učitelce.
Jelikož bydlíme na vesnici, paní učitelka z prvního stupně s celou třídou občas uspořádala v rámci výuky výlety do přírody, do lesa, kde si postupně poschovávali několik kešek. Místa, kde jsou schované, věděli jen oni a občas k nim přicházeli v rámci školy, či svého volného času. První měsíc, ve kterém byla přerušena prezentační školní výuka, se dcerka často vydávala na výlety ke kešce. Pěšky či na kole si výlety do přírody zpříjemňovala všední dny. Až najednou keška nebyla na „svém“ místě. Paní učitelka ji přestěhovala. Děti obdržely zprávu, ve které byly obsaženy nejdůležitější údaje.
A tak víme, že se nachází v blízkosti místa, kde se kříží čtyři cesty, vedoucí do čtyř, nám známých vesnic. Víme též, že se nachází za mechovou horou a prý na nás pařezový skřítek již čeká. Jelikož první dceřina výprava nedopadla podle očekávání, na další jsme vyšly společně. Dorazily jsme na snad zmiňovanou lesní křižovatku čtyř cest a hledali mechovou horu. „Možná je toto mechová hora,“ hlásí dcerka a ukazuje na kopeček zčásti porostlý mechem. Možné to je, ale jsme v lese, kde podobných mechových kopečků je více. Nicméně se obě pouštíme do hledání a pátrání, zda někde v okolí nebydlí pařezový skřítek. Hledáme důkladně, rozhlížíme se, shýbáme se, abychom odstranily případné větvičky či jehličí z pařezů, ve kterých tušíme kešku, ale bezvýsledně. Nic. Nula. Zde není. Zkusíme to zítra, shodneme se obě.
Další den prohledáváme v okolí jiné mechové vyvýšeniny. Opět se důkladně rozhlížíme, přičemž obdivujeme krásy jarní přírody, posloucháme ptačí zpěv, ale místo pařezového skřítka objevujeme jen zrzavé veverky, které čiperně poskakují z větve na větev.
Třetí den, třetí společné hledání. Už jsme našli snad tisíce vhodných míst, vhodných pařezů, ve kterých by mohla být keška ukryta. Krásné pařezy porostlé mechem, pařezy schované pod malými smrčky a modříny, od dětí postavený kůrový domeček se střechou s větví. A keška nikde. Nevidíme ji. Tak snad příště. Držte nám palce, aby se nám konečně poštěstilo. Stále si myslím, že ji máme někde blízko, na dosah.