Kráčel jsem sám potemnělou ulicí osvětlenou pouze bledým, nazelenalým světlem lamp z bioluminiscenčních hornin.
„Na světě by bylo tak krásně, kdyby nebylo lidí.“ Tuhle památnou větu mi kdysi řekl můj děda, když mi bylo asi tak dvanáct a já začal vnímat svět v širším spektru, než bylo moje pískoviště a moje vesnice.
A přitom nemůžu říct, že bych třeba vyrůstal ve špatné době. Lidstvo bylo na vzestupu. Možnosti, které nám dávala pokročilá medicína, byly jako z nějakého sci-fi filmu. Umělé funkční orgány a náhrady končetin jsme uměli vytvářet jen tak za pomocí nejmodernějšího 3D tisku. Vzduch byl čistější než kdy dřív díky pokročilému výzkumu a nejnovějším čističkám a svět se pomalu začal přeorientovávat na zelený pohon. Každý dům chtěl a měl solární panely, horizont zdobily lány větrníků tyčící se nad bujaře porostlými poli ohraničenými mezi sebou všelijakou zelení a stromovím.
Ale každý vzestup se dá předčasně zatrhnout, když vám někdo ze zášti přesekne záchranné lano. Zelená energie měla pro určitou skupinu lidí jeden zásadní problém, a tím byla její obnovitelnost. Slunce ani vítr nejdou těžit, nejdou přeprodávat, nedají se tak snadno ovládat zavřením kohoutu. Ropě zabráníte, aby tekla, a uhlí, aby se sypalo. Je jedno, jak moc jste přesvědčeni o své dokonalosti, větru neporučíte, aby najednou nefoukal, a slunci, aby nesvítilo. A i když poručíte, a že tu tací byli, nikdy je vítr neposlechl. A normálně smýšlející a vzdělaný člověk by si i řekl, že přeci člověku, který si stoupne na kopci před uragán a jako větrný Mojžíš se ho snaží ukočírovat, se také každý jen vysměje místo toho, aby jej následoval. Bohužel opak byl pravdou, a ač byly výstupy mentálně chorých pohlavárů pokaždé zdrojem nekonečné studnice vtipů a satiry, ve finále to tak veselé nebylo.
„Však se směj, on tě ten smích brzo přejde,“ další památná věta mého dědy. Měl pravdu. Přešel.
Přešel mě smích, když začala ubývat pitná voda a životní podmínky lidí se kvůli technologickému pokroku a datacentrům postupně zhoršovaly. Přibývalo vybydlených vesnic a městeček a velkoměsta mezitím praskala ve švech. Ceny bytů byly tak astronomické, že si je mohli dovolit jen ti nejbohatší. Spousta lidí díky automatizaci přicházela o práci, a utopie, která se kdysi zdála být tak nadosah, nám najednou prudce prchala a mizela v dáli.
A pak se stalo to nejhorší. Hromadné skoupení zelených elektráren těmi nejbohatšími z nejbohatších a jejich okamžité ukončení. Někde vysoké větrníky zacházely a postupně obrůstaly dotěrným břečťanem, jinde strhli solární pole a místo toho tam navezly bagry a tatry, aby ze země dostaly i poslední kousíček černých, hořlavých drahokamů. Netrvalo to dlouho, jen pár let, a veškerý posun, který lidstvo udělalo, byl tentam.
Dnes by byl krásný podzimní den. Slunce by se odráželo od různorodě zbarvených listů jako od hřejivých zrcadel a svět by byl zalitý útulným medovým filtrem zlaté záře. Možná by lehce foukalo a ten vítr by nesl příjemně štiplavou vůni zvlhlé půdy, ranní mlhy a tlejícího listí. A možná by to všechno bylo úplně jinak. Pochybuju ale, že by to dopadlo jako teď. Slunce už ani neprosvítá tlustým mračnem splodin. Stromy už dávno nemají listy, a obecně se pláně zeleně proměnily v pusté skládky s rozsáhlými lány plísní a hub.
Nevím, kdy jsem naposledy viděl kočku. Nebo psa. Holuby.
Mívali jsme kočku. Když jsem byl malý. Bylo to hravé a zběsilé černé kotě, kterému jsme říkali Sierra, protože byl taky takový náš poklad. Strašně rád útočil na kotníky a cokoli, co zvládlo vlát ve větru. Špičky na kardiganech, tkaničky na botách a teplácích, dokonce stačilo i jen plít záhon a každé stéblo dotěrného plevele se pro něj proměnilo v hračku, která s ním svádí zběsilý boj.
Takové kotě už jsem dlouho neviděl.
Rozpršelo se. To se obecně dělo často. Elektrárny, které dál chrlily do vzduchu temný jed, ohřívaly mohutně planetu natolik, abychom žili v jednom obrovském zakrytém pařeništi. A když se vypařilo dost, dostali jsme kyselou a tmavou sprchu znečištěného deště.
Proč něco takového nikdo neřeší? Proč by?
Ti, kteří za to můžou, už dávno v archách odletěli do kolonií na Marsu, nebo žijí v hyperhotelech, obrovských výletních lodích plujících galaxiemi. Nás obyčejné nechali za sebou. A ostatní lidi jako já nemají kapacitu chtít něco měnit.
Není, kdo by měnil.
A i kdyby, už jsme tak daleko, že zvrátit to je v podstatě nemožné. Střemhlavý sešup dolů bez funkčních brzd, kde všichni doufají, že nás zastaví zeď a že to ukončí naše trápení. Většina lidí jen tiše rezignovala. Dožívají poslední dny, týdny a měsíce svých životů tak, jak byly zvyklí žít doteď. Někteří si užívají bujarého rabování a násilí na těch pár ubohých jedincích, kteří stále musí z jakéhokoliv důvodu vylézt ven na ulici. A někteří se rozhodli, že nehodlají čekat, až je otráví spóry, déšť nebo vzduch a sami si vybrali, jak chtějí odejít.
Déšť mě svým bubnováním doprovázel na posledních krocích zpět k domu. V jeho šumu a smrtelném marši vyklepávaném na plechových střechách a vracích aut se dusil jakýkoliv zvuk, který s sebou nesla noc. Každý výkřik, každé rozbití skla, každý výstřel. Vše bylo pohřbeno zvukovou pokrývkou jedovatých jehel padajících z toho, co kdysi bývalo nebem. Snadno se díky tomu ignoroval okolní svět. Někteří z nás se naučily ho ignorovat už dávno. Nevšímat si znamenalo být v bezpečí. Zbylé roztříštěné kousíčky světa opravdu nepotřebovaly hrdiny a morální majáky, když nebyl způsob, jak by jejich světlo protnulo noc.
A tak se svět topil ve vlastní ignoraci.
Došel jsem domů a usedl na postel. Vzpomínal jsem na zlaté stromy, na hračky na písku, na dětský smích, který se rozléhal vesnicí, i na Sierru. Vzpomínal jsem na krásnou minulost, která jak špinavá voda zmizela odtokem. Vzpomínal jsem na svět, který byl a který jsme udusili. Snad někde na jiné planetě, až jich lidstvo ještě pár zadusí, někomu konečně dojde, jak se to má dělat správně. Dneska to není, a i když bych chtěl, nebude to pravděpodobně ani zítra.
Natáhl jsem se k šuplíku mého nočního stolku, otevřel ho a vytáhl jeho obsah.
Tu noc zakryl déšť o jeden výstřel navíc.