Dotek sluneční múzy

Moje první seznámení s filipínským uměním se začalo rýsovat, když mi v poštovní schránce zazářil email sdružení „milovníků umění“ – ALI. Chvilku jsem váhala, jestli se vydat v sobotu večer na vernisáž „Between Twilights“,  je to jeden z mála večerů, kdy se vlastně s mužem doma vídáme. Přesto mne nabídka lákala – pestré obrazy, proslov filipínského ambasadora, hudba, zpěv (a víno). Nachystala jsem chlapcům večeři a vyrazila směr velkoměsto. Když jsem dorazila na náměstí Sultanahmed, překvapilo mne, že je nepřístupné pro všechna vozidla. S tím jsem nepočítala. Chvilku paniky kvůli nedostatku času, nahradila radost. Poprvé jsem viděla Hagia Sophia v plné kráse. Bez autobusů, taxíků a davů.

Zapadalo slunce. Na vernisáž, Roweny Martinez Ulayan, jsem dorazila s akademickým zpožděním. Ale moje středoevropská dochvilná duše byla vklidu. Přišla jsem včas, abych slyšela projev pana Pedra Chana, filipínského ambasadora (mimochodem moc milého pána).  Mezi stoly s občerstvením pobíhaly Roweniny děti s mističkami plnými nudliček se zeleninou. S testovací skleničkou tureckého vína, jsem vyrazila na obhlídku obrazů. Zazpíval nám skorosopránový Rudi Romeri, na klavír ho doprovodila pianistka Cağrı Tuzcuoğlu.

 

Obrazy na mne působily velmi příjemně. Vřele. Autorčina inspirace Istanbulem, byla znát v maličkých detailech. Hlavní emoce, co to ve mně vyvolalo, byl optimismus, uklidnění. Několik obrazů mne nadchlo natolik, že jsem po nich zatoužila. Pozdravila jsem se autorkou (týden předtím jsem získala její souhlas s focením pro „Rodinu21“ a získala pár fotek přímo od ní). Než se mi moje snění o změně interiéru splní, ráda Vám povím, co jsem se o této malířce dozvěděla.

Rowena Martinez Ulayan, se narodila v roce 1962, do učitelské rodiny Francisca a Torres, kteří zasvětili svůj život výuce dětí v Apayao na Filipínách (maminka učila 1-3tí třídu, tatínek 4-6tou). Její inspirací, je její dětství  v Apayao – zelené lesy, čisté řeky, spousta zvířat, milující  rodina. Říká o sobě, že uměla dříve malovat, než držet tužku.

 

Krátce pracovala jako vzdělávací specialista filmového umění v UP Film Centre, poté byla pozvána do Moskvy, kde se zapojila do programu režie dětských filmů na kinematografickém institutu (VGIK). Práce v Moskvě, ji dovedla do další země – Japonska, kam odešla na pozvání Ministerstva školství (Yokohama National University). V Japonsku se zaměřila na dětské  multimediální vzdělávací technologie. Svoje obrazy tvořila už během cest, v Manille, Moskvě, Yokohamě nebo Istanbulu. O její práci se říká, že jde o „ostré a současně míruplné obrazy pojaté v minimalistickém měřítku“. Západy a východu slunce hrají na jejích plátnech důležitou roli.

 

Příjemný večer. Stihla jsem vidět i mizející paprsky nad průlivem. Přeji vám hodně příjemných letních večerů, ať už malujete, vyšíváte, grilujete nebo jen lelkujete. Život se má prožít a užít. Tohle se mi totiž potvrdilo, když jsem se vrátila do prázdného bytu. Manžel musel vyjet s malým na pohotovost. Kdybych tušila, že situace bude takhle vyhrocená, nikdy bych nešla na tuhle výstavu a přišla bych o pár „nebeských“ chvilek.

Podle súfistů (jedné islámské sekty), „je peklo tady a teď. Stejně jako nebe. Pokud se přestaneme bát pekla a snít o nebi, zjistíme, že oba prvky jsou součástí přítomnosti. Pokaždé, když se zamilujeme, dosahujeme nebeských výšin. Pokaždé, když nenávidíme, závidíme nebo s někým soupeříme, směřujeme v ten moment „do pekla“.“

 

Citát převzat z anglického originálu knihy 40 rules of love od Elif Shafak, str. 182.

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na