Dneska máme ty pololetní prázdniny. Ty jsou zákonitě spojené s pololetním vysvědčením, že jo. Jako jo? Kdy dostaly děti výzo? Nebylo to už před čtyřmi dny? A co na to říkaly děti?
Došlo na dost podivu a až neradosti. Jak to, že když jsou to pololetní prázdniny, nedostaly je společně s vysvědčením. Takhle odsunuté už jako by to nepatřilo k sobě. Prostě den volna, ne pololetní prázdniny. Jasně, je to z pohledu dospělého celkem praktické a „o co jde“, vždyť je to prodloužený víkend, jsou to tři dny volna v kuse, jsou to prázdniny, je to volno, ale…
Připomnělo mi to jarňáky. Byla jsem pyšná, že dítko rozeznává roční období. Že dokáže měsíce zařadit do správného ročního období. Jsem taková pávovitá matka, raduju se, když jim něco (cokoliv) jde. No a pak přišel únor a my jeli na jarní prázdniny. Počkat, počkat, jak „jarní“ prázdniny, když je únor, tedy – jak už všichni moc dobře v rodině víme – jasný zimní měsíc? No a pak něco vysvětlujte! Jako jo, jelo se lyžovat, užili jsme si volno, probíhaly zimní radovánky, byly to oficiálně jarní prázdniny, ale…
Aspoň, že ty letní prázdniny zůstávají v létě! I když… Zrovna nedávno to vypadalo, že i ty by zasloužily přejmenovat. Třeba na Dva roky prázdnin.
Užijte si prázdniny, jsou to fakt prázdniny, tak vyprázdnit hlavy od školních povinností a užít si je, děti! Třeba hurá na výlet! Co děláte o „pololetky“ vy?
Já myju okna. O pololetkách. A Vítek? Ten z vesnice zdrhl do města. Na víkend. Na ten prodloužený. Prý dají bazén..
Já kula pikle a spřádala plány, jak děti za vysvědčení odměním a ve výsledku jsme se jen váleli doma. Proč? Protože covid….už mě to nebavííííí.