Včera u nás byla na hlídání pětiletá dcerka mojí kamarádky. Holka ostrá jako břitva a rychlá jako šíp, jak o ní s láskou jednou povídal její otec. Bodejť by taky ne. Malá má čtyři starší sourozence a aby se prosadila, musí mít pěkně ostré lokty. Na rozdíl od našeho benjamínka nepláče, když do ní někdo strká, nefňuká, když ji raubíři zamknou v pokoji, netrucuje po odpoledním spinkání, protože ví, že by to v tom chumlu děcek stejně nemělo smysl.
Ono mít smečku bráchů a sester má i svoje výhody. Jůlie je totiž dostatečně znalá všeho, co je v dětském světě in. Ví, jestli zrovna frčí opičí miminko, kňourající vejce dinosaura nebo páchnoucí hmyzák. Ví, jak rozeznat kinder vajíčko, aby v něm byla schovaná pohádková víla a ke svačině si podle televizní reklamy vybírá jogurty převážně s obsahem vitamínů, kalcia a bez konzervantů. Jedině ty totiž obsahují hračku. Řeknete si rozmazlený spratek? Kdepak!
Tohle děcko se učí skoro samo. Obléká se sama ode dvou let, obouvá kozačky se šněrováním, krásně si vyčistí zuby, zhruba poklidí pokojík, když ji přepadne hlad, namaže si rohlík se salámem a paprikou. Ráda zalévá kytky a světe div se, moc hezky. Já svěřit konvičku Vítkovi, to by se asi děly věci! Jůlinka k nám chodí ráda. Jednou říkala, že je to u nás jako u pitomečků, protože tu nemáme rozházené věci a jídlo po podlaze a naše andulka nekaká na záclonách. Pohled jejích očí byl v té chvíli natolik výstižný, že jsem se za absenci ptačího trusu na závěsech skoro styděla.
Jsem velkým milovníkem knih. Hlavně těch dětských. Sbírám je, přerovnávám, ometám, plním s nimi police našeho velikostně nevyhovujícího bytu. Kluky učím, jak se ke knížkám chovat. Trpělivě ukazuji, jak obalovat, otáčet stránky, jak si je ukládat do knihovny. Jůlinka mě ale zrovna včera přivedla na myšlenku, že to dělám blbě. Opět. Ptala se, proč se u nás nesmí do knížek malovat. Já se jí se zpoceným čelem snažila vysvětlit, že ke knížce mám úctu a prostě se to nedělá. Její ruku svírající centrofiks černé barvy jsem v té chvíli držela hodně pevně. Jůlie si nade mnou povzdychla. „Teto, víš“, povídá mi, „proč by se nemohl ten obrázek udělat pěknější? Víš, tak aby se líbil všem děckám a né jenom dospělým?“ To mě trochu zarazilo.
Později jsem s Vítkem ze zajímavosti některé knížky prošla. Klasiku i modernu, ale hlavně takové tituly, kde jsem předpokládala, že se mu budou líbit obrázky. Hodně mě překvapilo, že o některých knížkách Vítek prohlásil, že jsou hnusné a trochu smrdí. On tím smrdí jistě nemyslel, že by skvosty našich malířů páchly. Ale v té chvíli asi nevoněly jeho dětským očím. Snad mi odpustí pan Trnka, Josef Čapek (i když vyprávění O pejskovi a kočičce kluk miluje) a další úžasní malíři. U nás zatím neuspěli.
Zajímavé je, že syn docela kladně ohodnotil obrázky Mikoláše Alše. To pro mě bylo překvapení, protože černobílé kresbičky většinou znázorňovaly předměty, které v životě neviděl a možná taky nikdy neuvidí. Jako jedničku ohodnotil Helenu Zmatlíkovou a Burianovy kresby pravěkých lovců. Z těch novějších u nás vedly obrázky Marie Tiché. Myslím, že Víťovi připomínají ilustrace v dětských časopisech. Bezvadně reagoval na rozplácnuté nosaté ksichtíky Miloše Nesvadby. Ty jsou natolik výmluvné, že pobavit a zaujmout musí i bez příběhu. Dnes je pro nás nejmilejší příběh O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi s ilustracemi Františka Skály. Čteme ho denně už možná posté.
A taky obrázkům, ze kterých jsem byla dřív trochu na rozpacích, Medvídkovi Pú, Mikymu ani Plutovi jejich oblíbenost neodpářu. Kdysi mi bývalo líto, že kluci dávají přednost zahraničním motivům. Když jsme chtěli vyzdobit dětský pokoj, na sto procent zvítězily ty zahraniční. V duchu jsem se omlouvala Rákosníčkovi, Křemílkovi, Maxipsu Fíkovi i Makové panence, ale je to tak.
Jůlinka i Vítek už dávno chrněli ve svých postýlkách, když jsem sklízela poslední hračky a ukládala knížky. Lehoučce, jako z dálky mi v hlavě znělo vysvětlení sousedovy pětileté divošky. Že ona, když se na takový nedodělaný obrázek podívá, prostě nic nevidí. Člověk se učí pořád. A i když si říká trojnásobná matka, může vidět některé věci úplně jinýma očima než děti.