Když se vracím na místa, jejichž barvy už v mojí paměti vybledly, mívám zvláštní pocit nostalgie. Nelituji času, který dělí místo, kde stojím dnes a to vzpomínkové. Jen bych si občas přála, aby ty máslové hrušky stály před chatou, jako stávaly. Jejich chuť byla jedinečná. Občas bych chtěla popadnout kolo a vyjet jen tak bez speciální výbavy a s obyčejnou lahví, trochu jako dobrodruh – jak jsem to dělávala, když mi bylo šestnáct. Koukat do polí s kukuřicí a slunečnicemi a „mít obrovské starosti“, protože celý nepoznaný svět je tam – v dálce.
Tehdy jsem netušila, že nezáleží na tom, kde jsme, ale kým se staneme. Dnes to už vím a je fajn cítit tu lehkost, sednout si na „štokrli“, co pamatuje útěk babičky z domku zabraného během „protektorátu“. Nad dveřmi visí podkova po pradědovi, co sloužil v rakousko-uherské armádě. Už nejsem ztracený puberťák nechápající krutost světa. Dnes jsem maminka báječného syna, který rád v rukách žmoulá zažloutlé fotky a snaží se pochopit význam slov – vnuk, pradědeček… Kvůli jeho zvídavému pohledu, zabořuji svoje ruce do fotek s úctou a láskou. Přede mnou leží to, o čem se dnes mluví jako o „rodinném dědictví, karmě, rodinných konstalacích“, atp. Miluji sbírání útržků života lidí na fotkách.
Na tom dědictví leží prokletí i výzvy. Nejdůležitější je, abych je našla a pochopila. Dříve jsem hledala na špatných místech. Venku, tam v dálce, v druhých. Bohužel zrcadlo, do kterého nahlížím, zobrazuje moje chyby a komplexy. Že by to byla nejlepší cesta k nalezení osobního „středu“?! Když ho nalezneme a akceptujeme minulost, přestaneme se trápit budoucností. Docestujeme do nejvzdálenějšího místa této planety… Našeho nitra..
Náš soukromý vesmír už bude navždy jezdit, létat a plavat s námi. Na chatu do „kotěhůlek“, do Chorvatska nebo lákavé Persie (dnešní Írán). Sbalme si dobře naše kufry vzpomínek, ať nám na cestách nic nechybí. Můžeme se v nich pak přehrabovat třeba pod zářícími hvězdami nebo když nás naše děti „zalévají“ v bazénku konvičkou.
Hezké cestování…
Foto: pixabay.com