Napřed tam byla, a pak už ne. Slza malá jako kapka šampaňského, které se jemně orosilo. Zaťukala a nesměle nakoukla. Věděla, že nikdy dřív nebyla tak vítaná. Oči, které hodně plakaly, vždycky věděly, že kdy se jejich známá zase objeví, ztratí na okamžik svůj lesk a budou vypadat jako zamlžené zrcadlo. Tak proč to dnes bylo jiné?
Mohly za to karty? Připálená sobotní vajíčka nebo pár protivných slov? Karta pravila: OSVOBOZENÍ. Pláč očišťuje. No a co teď já s tím?! Někdy se vzbudím po náročné noci, noční múry se střídají, čelo se potí. A celý den se pak nese ve znamení lítostivosti. Pak stačí malinko a k pláči není daleko, ale řízeně plakat?
Bylo by fajn, kdybychom někdy mohly upustit páru hned, jak to potřebujeme. Vyhnout se bodu,kdy se člověk chce skrýt a nemá, kam. Jeho trápení jsou pořád přítomny. Je to asi asociace na peklo – tady a teď, stejně jako nebe – tady a teď. Záleží na nás, co zvolíme teď, za okamžik, za sto let. Budou na nás lidé vzpomínat jako na citlivé bytosti nebo jako na hrdinky, co všechno zvládly, ale nikoho nepustily do svých vod bolesti, utrpení malých slz a pochybností?!
Jedno vím jistě. Pláč JE osvobozující a k životu patří každá malá slzička. Nakonec to, co se dere ven, není slabost, je to volání osamělého dítěte a třeba taky bohyně. Všechny cesty vedou do středu srdce. Cesta maminky od dětí, která každý den vstává v 6, stejně jako cesta nespoutaného člověka, věčně mačkajícího pas vedle kreditní karty a balíčku kapesníků.
Foto: pixabay.com