Život, alespoň ten můj, je postavený na těšení. Žiji v permanentním těšení.
Ovšem není těšení jako těšení. Ten zvláštní, obtížně definovatelný stav má mnoho nuancí, odstínů, náznaků, zkrátka podob. Podoba našeho těšení se odvíjí od toho, na co se těšíme. Důvod těšení je velmi rozličný a také pocit, jenž následuje po naplnění našeho těšení je pokaždé jiný.
Tak například těším-li se na konec pracovní doby, je to v podstatě jen taková myšlenka, konstatování: „Uf, už můžu vypnout“. Většinou je toto těšení rychle nahrazeno dalším, třeba na dobrou černou kávu. Pokud se těším na setkání s kamarádkami, cítím již mírné, příjemné lechtání v útrobách a po společném potlachu je mi na čas zase moc fajn.
A také si vzpomínám, že jako malá jsem se tak těšila na prázdniny u babičky, že mi při cestě k ní bylo z toho těšení téměř na omdlení. Podobně intenzivní a závratný pocit jsem už nezažila. Ani před prvním rande.
Někdy se na něco těšíme, ale předem víme, že tohle těšení přinese i smutek. Stalo se mi to nedávno. Opravdu moc jsem se těšila na konec svých nekonečných studií, ale loučení s neopakovatelnou atmosférou kampusu a prima spolužáky se neobešlo bez slz. Jindy jde těšení ruku v ruce s obavami. Ty jsem zažila při svém prvním těhotenství. Tehdy jsem měla dokonce strach, že se vlastně těším málo a zda je to normální. Dcerka se ale záhy zcela samozřejmě stala zdrojem těšení se na každý nový den s ní.
Celé se mi to promítá teď, když se na svět chystá naše první vnoučátko a já se probírám a mazlím s titěrnými košilkami, dupačkami, ponožtičkami a čepičkami, které jsem téměř třicet let schovávala (co kdybychom byli úplně chudí, zuřila válka nebo cokoliv jiného). A těším se nesmírně, obrovsky, celou svou bytostí. Je to blaženě dlouhé těšení, které ještě chvíli potrvá. Neboť vím, že tohle těšení neskončí samotným zrozením. Je to těšení do konce mého života.
Foto: pixabay.com