K napsání tohoto článku mě inspiroval TRZčin nedávný článek s názvem „ Naše (společná) cesta“. Týká se jednoho nevidomého mladíka, jehož jméno vlastně ani neznám. Jezdím do práce pravidelně stejnými vlakovými spoji, stejně tak i z práce. Nejdřív jedu motoráčkem asi 35 km, pak v přestupní stanici přestoupím na trochu rychlejší vlakovou soupravu a pokračuji asi ještě 12 km do cílové stanice.
Právě při cestě z práce mě zaujalo něco, co mě poněkud zamrzelo a tak trochu zabolelo u srdíčka. V přestupní stanici mám pouhých 6 minut na přestup z motoráčku na jiný vlak. Při přecházení z prvního nástupiště na čtvrté je to tak akorát, protože je potřeba sejít a zase vyběhnout nějakou tu desítku schodů. Vždycky když se usadím ve vlaku a čekám na to, až se dveře zavřou a vlak se dá do pohybu, pozoruji davy cestujících pohybujících se na nástupištích. V tu dobu na naše nástupiště přijíždí osobní vlak protějšího směru. Téměř pravidelně tímto vlakem přijíždí i nevidomý mladík, kterému je asi 20- 25 let. Jezdí sám, vždycky bez doprovodu. Všimla jsem si, že má slepeckou hůl, ale nikdy nenosí sluneční brýle, což většina nevidomých nosí. Tudíž si každý všímavý člověk už díky té hůlce všimne, že ten mladík nevidí- jednak podle hůlky a jednak při pohledu na něj, protože to jde poznat i při pohledu na jeho oči. Vídám ho takhle dojíždět už asi jeden a půl roku, takže za tu dobu to má docela dobře natrénováno. Z vlaku vystupuje naprosto bez problémů, někdy mu pomáhají cestující. Vystoupí a pak s pomocí hůlky pomalu kráčí ke schodům. Někdy se ho ujme někdo z ochotných cestujících a nasměrují ho k výtahu. Zmáčknou mu tlačítko a nechají výtah s mladíkem sjet do podchodu. Je pravda, že je to pro něj mnohem rychlejší, ale zvládá to dobře i po schodech. Několikrát se ho ujal i výpravčí a dovedl ho až do vlaku, na který tento mladík přestupuje. Z podchodu se totiž opět nahoru dostane jedině výtahem nebo to musí vyjít po schodech, kterých je docela dost. Je mi ho líto a převedla bych ho klidně pokaždé, ale sama mám na přestup sotva 6 minut, což má i on. Jezdí vlastně úplně stejně, jen opačným směrem. Pokud bych mu pomohla, ujel by mi vlak a musela bych hodinu čekat na další. Ale když ho tak vždycky z vlaku sleduji, najde se opravdu hodně ochotných cestujících, kteří mu nabídnou rámě a dovedou ho až k vlaku, aby mu to neujelo.
Pravidelně se po nádraží pohybuje sem a tam pracovník nějaké nádražní ostrahy. Právě minulý týden jsem ho takhle zahlédla na prvním nástupišti, kam kráčel onen nevidomý mladík. Tentokrát se nenašel nikdo, kdo by mu pomohl, tak šel sám – na zádech batůžek, na hlavě kšiltovku a před sebou slepeckou hůl. Poměrně rychle se dostal do podchodu. Pak jsem ho viděla, jak s pomocí hůlky pomaloučku a opatrně vystupuje po schodech na první nástupiště. Pracovník ostrahy tou dobou stál na stejném nástupišti, kam šel i nevidomý hoch.Neměl vůbec nic na práci. Stál opřený o betonový panel, ukončující kusou kolej, bradu si podpíral rukou, v ruce držel cigaretu a kouřil. Právě u tohoto betonového panelu stál vlak, ke kterému mířil mladík. Zajímalo mě, zda se pracovník ostrahy pohne a půjde mu pomoct. Né! Bylo mi z něj zle. Jen stál a díval se po mladíkovi, jak nejdříve hůlkou ťuknul do rohu od výtahu, pak do stožáru, který podpírá stříšku nástupiště a pak s ní ještě narazil na označovač jízdenek. Zřejmě už podle zvuku (do čeho hůlka ťukne) poznal, kde je, takže se za označovačem otočil doleva, kde stál vlak a rukou nahmatal dveře vlaku. V tom přispěchal průvodčí a pomohl mu nastoupit do vlaku. Je tak ubohé, že ostraha, která se pohybuje po nádraží denně, neví, jak se má v takovéhle situaci zachovat. Zřejmě si říkal, že nemá v popisu práce převádět po nástupišti nevidomé. Kdyby do odjezdu mého vlaku nezbývaly pouhé 2 minuty, vystoupila bych a šla mu pomoct.
Pochopila bych to, kdyby měl pracovník ostrahy jinou práci, nebo kdyby ho neviděl. Ale pomalu otáčel hlavu a díval se po mladíkovi, jak před sebou celou cestu od schodů ťuká hůlkou do všeho, co mu stojí v cestě. Jen tam tak bezcitně stál, kouřil a ani se nehnul… Přišlo mi to smutné, ubohé, bezcitné…
Foto: pixabay.com