Austrálie VII.

Autor

Jak jsme nedobyli Mt. Kosciuszko

Bylo 14. května a toho rána byla nálada neveselá, ba přímo plačtivá (no jasan, zase jsme se zhádali :o)))). Po vstupu do národního parku jsme se dozvěděli, že na Kosciuszko můžeme vyjet lanovkou, ale že je nahoře strašlivá zima a fouká ukrutný vítr. Chacha, my jsme Evropani, my jsme na kosu zvyklí :o)))

Mt. Kosciuzsko – nejvyšší hora Austrálie – se nachází v národním parku Kosciuszko v pohoří Snowy Mountains a je vysoká 2228 m. n. m. (trochu větší Sněžka).

Dorazili jsme do Thredba – místa, odkud startuje většina cest na Horu. Už tam byla psirna, ale svítilo sluníčko a my se těšili na 18 km výšlap. Bohužel jsme nemohli najít místo na parkování a i ranní „diskuse“ nás trochu zdržela, tak jsme se rozhodli utratit dolárky za lanovku a trochu si tu túru zkrátit (no přece, abychom se stihli vrátit včas dolů, že :o)))))

Oblíkli jsme si vše, co jsme v autě našli a v 11 hodin jsme usedali na lanovku. Pomaleji už jet nemohla… Zatím stále plni elánu a euforie z udobření jsme pomalu promrzali na lanovce. Až na to tempo to docela šlo… ale zimě přišla na pomoc mlha a do nás se daly pochybnosti. V místě, kde jsme neviděli na 5 laviček dopředu jsme vytáhli do boje mocnou zbraň – vanilkové oplatky :o)) Když došly, trudomyslnost vyhrála a my neměli míč :o(

Co tu proboha děláme???? Ale nešlo vystoupit, klávesa Esc taky nikde, takže jsme dojeli až na konečnou lanovky… Cestou jsme potkali asi tři páry, jak jely dolů a z výrazu jejich tváře jsme pochopili, že právě potkali největší blázny na světě.

Lanovkou jsme si zkrátili cestu o 6 km, takže po vysednutí a ujištění personálu na horní stanici, že fakt víme, co děláme, jsme pěkně zvostra vykročili na túru… Cesta vedla po železných roštech, které byly asi 30 cm nad zemí. Šlapali jsme statečně asi 100 metrů, když přišel první poryv větru… trochu to se mnou máchlo, jejej…. Přítel mě vzal za ruku a šlapali jsme dál.. začalo mrholit… nasadili jsme si kapuce a dál jsme si povídali a šlapali…

Čím výš jsme byli, tím to bylo horší… rošty začaly být pokryté vrstvou námrazy a že jsme nesehnali pohorky, šlapali jsme v botaskách a hoooodně to klouzalo :o(( Když do toho foukl vítr a my se k němu otočili zády, sjeli jsme po tom ledu kousek zpět… Ke konci našeho trápení už jsem lezla po čtyřech, jak to klouzalo, a při každém poryvu větru jsem se svezla zpátky. Bojovali jsme statečně, ale příroda byla mocnější a my svůj boj prohráli :o(( Byla nám kosa jak sviňa, bojem s větrem jsme byli utahaní a přestalo nás to bavit… Sebrali jsme poslední zbytky sil, odhalili své nejintimnější partie a za jedním pořádným šutrem jsme se vyčůrali :o))) Po tomto hrdinském kousku jsme vytáhli z batohu praporek z dob zdobení oken na prvního máje, zfalšovali vrcholové foto a fofrem jsme mazali zpátky k lanovce a do tepla našich spacáků.

Obsluha lanovky byla taktní a o našem neúspěchu neřekla ani slovo, jen nám popřáli šťastnou cestu. Dole na parkovišti jsme okamžitě v autě postavili na čaj, zalezli si s hrnkem kouřícího nápoje do spacáku a pomalu rozmrzali, rozmrzali a rozmrzali, až jsme se vzbudili vyhřátí za další dvě hodiny :o))

Příroda si s námi krutě zahrála, neb jsme národní park Kociuszko opouštěli za svitu slunce a krásného podzimního počasí :o(((

Možná se ptáte, proč jsme nepočkali do druhého dne a nezkusili to znovu… Důvody jsou asi dva nejhlavnější… neměli jsme jistotu, zda druhý den bude lepší počasí a čekat na ideální podmínky jsme si trochu nemohli dovolit (časově) a taky finanční… za tento pokus jsme zaplatili kolem sedmdesáti dolarů (vstup do parku, parkovné, lanovka) a další pokus by naboural náš finanční harmonogram, celkem jsme měli na cestu cca 4000 dolarů a ještě soustu cílů před sebou… Usoudili jsme, že nemůžeme zvládnout vše, rozloučili se a vyrazili dál… Snad už do tepla :o))

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na