Zbožňuji konec týdne s vyhlídkou víkendového výletu s rodinou. Nejsem nijak vybíravá, je mi jedno jestli se jede na cyklovýlet, pěší turistikou za humna, nebo se domluvíme na misi po hradech a zámcích, či dáme přednost dobrodrůžu s dětmi po mírném adrenalinu v podobě motokár či bobové dráhy, vděčně přikývnu i na klidnou návštěvu ZOO nebo Dinoparku. Hlavní je, že se jede pryč a nesedí se doma. Poslední dobou však silně převládaly pracovní víkendy a touha po vymanění z tohoto stereotypu byla tak silná a podlehnout bylo tak snadné. Nepotřebovali jsme k tomu ani žádné velké plánování, byť jsme o tom asi už rok mluvili.
Již dlouho jsme slýchali samou chválu na přepravu vlakem RegioJet a stále nebyla příležitost ji vyzkoušet na vlastní kůži. Co se ale neudělá hned, většinou se odkládá a odkládá… Ale práce není zajíc, tak jsme v sobotu zabukovali lístky a v neděli ráno již v 5.15 budili děti s tím, že nám v 6 hodin odjíždí vláček z Olomouce a jede se do Prahy. A nebude to obyčejný vláček, bude v něm i herna a mohou si v něm objednat pitíčko a něco dobrého na zub. Nadšení bylo obrovské. Do vlaku nám pomohli příjemní stevardi a v čistém kupé nás obšťastnili vodou, kávou, čajem a čtivem. Doslova za babku jsme si objednali chutné koláče, Karolínku zlákal ovocný salát a muž podlehl čerstvým croissantům a ani jsme se nenadáli a vlak brzdil v Praze na hlavním nádraží. Děti už se tetelily blahem, pojede se krtkem. Stačilo nám jen pár stanic a už jsme se ocitli na Smíchově.
První cíl našeho výletu bylo Království železnic. Všichni jsme si tu prohlédli modely mašinek projíždějících v různých krajích naší vlasti. Na každém kroku stiskem tlačítka jsme mohli vdechnout život vystaveným modelům, tu startujícím vrtulníkem, tu zobajícím slepičkám, tu nebožtíkem vstávajícím z mrtvých. Ale nejvíce nám učarovali modely tramvaje, autobusu a vlaku ve skutečné velikosti, ve kterých jste se mohl stát opravdovým řidičem a strojvedoucím. Počítačová aplikace dopomohla, že před vámi cesta skutečně ubíhala a vy jste jen točili volantem, mačkali jednu páčku za druhou a zkoumali, k čemu vlastně slouží. Ups, pozooor tohle byly dveře, pomalému cestujícímu jsme přivřeli batůžek. Byť jsme očekávali větší prostory, bavili jsme se náramně.
Co by to bylo za návštěvu Prahy, kdybychom se nezvěčnili u sv. Václava. Děti tu pravidelně na prstíkách ukazují kolik, že jim právě je. A stačí projít náměstím odbočit na ulici Na Příkopě a po pár metrech jsme u největšího hračkářství u nás. Hamleys nás vítá obrovským Krtečkem a spoustou balónků. Vevnitř jsou děti v sedmém nebi. V obchodě mají vlastní historický kolotoč a točivou skluzavku a kromě spousty lákadel si zde můžete mnoho hraček vyzkoušet na vlastní kůži. Jen k nelibosti rodičů je zde bohužel značně dráž než v jiném hračkářství. Proto rezolutně zavelíme, že odcházíme na zmrzlinku a pátrat po suvenýru v jiném krámku.
Cestu k orloji nám zpříjemňuje zlatý a stříbrný muž, za pár drobných se rád vyfotí a svými vtípky pobaví děti i nás. Orloj jsme bohužel časově nevychytali, a tak děti neuchvátil vůbec, zato ulička Celetná dokázala vykouzlit úsměv u obou již značně unavených malých turistů. Martínek si koupil rybičku (klasický malý kapesní nožík) a Karolínka vlastně taky, ale gumovou na navíjení kabelu od mobilu.
A pak už jsme jen upalovali na Hlavní nádraží, abychom naskočili na vlak a docestovali spokojeně domů. A že výlet stál za to nám děti dokázaly ještě na cestě domů, kdy jsme dostali sladkou pusu a byť byly k smrti unavené, vyzvídaly, jestli příště pojedeme zase do Prahy.
Úvodní foto: http://www.kralovstvi-zeleznic.cz/