Dan se probudil celý zpocený. Už měl zase zlý sen. Každý rok od onoho incidentu se to opakuje. Okolo Halloweenu jsou ty sny intenzivnější a intenzivnější. Stále nemůže zapomenout, jak tehdy našli deník čehosi, co do něj psalo i v okamžiku, když ho drželi v rukách. Stále jako by cítil to, jak ho ta věc poslala ze schodů dolů. A jako by slyšel tu ránu od práskavých kuliček, když odtamtud utíkaly. Jsou to už čtyři roky od doby, kdy šli na Halloween s Tomem do toho zatraceného domu. Od té doby se hodně změnilo. Dan zase usnul.
Když se ráno probudil, zjistil, že je zase Halloween. Je mu už sedmnáct a na takový blbiny, jako chodit do opuštěných domů je už starý. Jako by ale něco nechtělo, aby toho nechal. Jako by něco chtělo, aby se zase vrátil k Tomovi. Jak se mu bude moct podívat do očí? Nic jiného mu nezbude, bude mu to muset říct. Musí se ho na to zeptat. Za zkoušku nic nedá. Ještě jednou zvedl telefon a zkusil zavolat Andree. Ozval se záznamník, stejně jako předevčírem a stejně, jako včera. „Ahoj Andreo, jestli jsi doma, prosím tě zavolej mi. Chybíš mi, lásko.“ Daniel vzal klíčky ze stolu a nasedl na motorku. Nastartoval a jeho cesta vedla k Tomovu domu. Nemluvil s ním už přes půl roku. Od doby, co jsou na střední, udělali spoustu chyb. Existovala ale jedna, kterou si přáli změnit oba. Nezamilovat se do té stejné holky. Dan dojel k Tomovu domu a jen těžko se přiměl zazvonit. Tom otevřel a hned se rozčílil. „Co tu chceš! Jak to, že máš vůbec tu drzost sem jenom vkročit?! Jasně jsem ti řekl, že tě už nikdy nechci vidět!“ Dan těžce polknul a zarazil nohu Tomovi do dveří, když před ním chtěl zavřít. „Prosím! Vyslechni mě!“ žadonil Dan. Tom otevřel dveře a založil si ruce na prsou. „Potřebuju jenom chvilku. Vím, že mě odmítneš, ale potřebuju tvoji pomoc. Předevčírem se šla Andrea podívat do té staré residence nahoře na kopci a už se nevrátila. Bojím se, že se jí něco stalo, vzhledem k tomu, co se o tom domě říká. Prosím tě, vím, že jsem udělal chybu a lituju toho, ale taky vím, jak jsi ji miloval, prosím tě tedy, pojď se mnou. A prosím rozhodni se rychle, jdu tam dnes. Dnes jsou to čtyři roky od toho incidentu. Dneska je totiž Halloween.“ Dan skončil svou řeč a otočil se k odchodu. Tom se podíval na Dana a zavřel dveře. Slyšel pouze, jak Dan nastartoval motorku a ujížděl pryč.
Tom vyběhl po schodech do pokoje a sedl si na postel. Vytáhl zpod postele malou kartonovou krabici a otevřel ji. Byly to suvenýry, především fotky z doby, kdy chodil s Andreou. Prohlížel si fotky z barů, ze školy a z venku. Na jedné fotce mu ale přišlo něco divného a dokonce si vybavil, jak se fotila. Bylo to před tou starou residencí. Dan je tehdy fotil na svou zrcadlovku. Když se nyní Tom díval na fotku, viděl v okně jakousi siluetu. Hodil fotku zpět a bednu surově kopnul pod postel. Na stěně měl Tom pověšenou fotku Dana. Vzal svůj kapesní nůž a znovu třikrát bodnul do jeho již tak pobodané fotky. U poslední rány se mu oči zalily slzami a on padl na kolena. „Jak jsi mi to mohl udělat! Nesnáším tě! Nenávidím tě! Zabiju tě!“ Tom řval na celej dům, jelikož nikdo nebyl doma. Když však procházel kolem zrcadla, podíval se na sebe. Opřel se o zeď a zblízka se díval na svou tvář. „Tohle nejsem já!“ zařval nahlas. Uvědomil si, že Andrea byla jeho holka a Daniel je jeho kamarád. Tom začal balit. Páčidlo, petardy, zapalovač, pistole, nůž, svítilna, praskací svítící tyčky a lano. „Snad mám všechno,“ poznamenal si pro sebe. Ještě si vzal hodinky. Popadl telefon a vytočil číslo Dana. „Haló?“ ozvalo se. „Hele, rozmyslel jsem si to a jdu do toho s tebou,“ řekl na to Tom tiše. „Super, tak v šest před tvým domem,“ odpověděl Dan a položil telefon.
V šest hodin přesně zavolal Daniel Tomovi, že na něj čeká před jeho domem. Tom si vzal na záda batoh, a když odcházel z pokoje, vzpomněl si, že si nesbalil jednu věc. Vrátil se do pokoje a ze stolu vzal visací zámek. Vyběhl ven před dům, kde ho už horlivě očekával Dan. Začalo se stmívat. „Máš doufám sebou baterku?“ zeptal se Dan. „Jo, tu jsem si sbalil, jako první,“ odvětil mu Tom. Nasedli na motorku a rozjeli se směrem ke staré residenci.
Když dojeli, byla už celkem tma. „Super, aspoň nás nikdo neuvidí,“ pousmál se Tom. Když chtěli otevřít bránu, všimli si, že je na ní řetěz a zámek. „Jdu se porozhlédnout kolem, jestli tu není někde třeba díra v plotu,“ řekl Dan a odešel do tmy. Tom vytáhl z batohu zbraň a nabil ji. „Ztráta nábojů,“ zamumlal si a vytáhl páčidlo. Napřáhl se a vší silou s ním praštil do zámku. Ten se naštípl, ale nepovolil. Opět se napřáhl a zasadil zámku druhou ránu. „Jak se tam Andrea sakra dostala?“ zamumlal znova. Třetí rána už byla fatální a zámek konečně odpadl. Vtom se vrátil Daniel. „Slyšel jsem odsud hluk, je všechno v pohodě?“ zeptal se udýchaně. „No, vzhledem k tomu, že máme cestu dovnitř volnou, tak asi jo,“ odpověděl se šibalským úsměvem Tomáš. Daniel vytáhl z batohu taky páčidlo a společně vešli dovnitř.
Jak šli zahradou, oba mlčeli, jediné co bylo slyšet, bylo šelestění větví v poklidném nočním vánku. Došli ke dveřím. Daniel nakoukl do oken. Zabarikádovaná. Oba tedy zasekli páčidla do dveří a snažili se je otevřít. Dřevo sice zapraskalo, ale dveře se ani nepohnuly. Tom poodstoupil a všiml si, že na jedné straně domu se nejspíš svítí. Šel se tam tedy podívat. „Dane! Pojď sem! Rychle!“ zavolal Tom zpoza domu. Daniel se tam ihned rozeběhl, a když dorazil na místo, odkud na něj Tom volal, uviděl to samé co on. V prvním patře bylo otevřené okno. Oba přemýšleli, jak by se do něj dalo dostat. Vedle domu stál strom, po kterém se dalo vylézt až do okna. Dan se rozeběhl a mrštně šplhal po větvích nahoru. Tom se rozhlížel po jiné cestě. Všiml si oprýskané fasády na domě, přes kterou byly vidět cihly. Začal po nich šplhat. Když se konečně vydrápal do okna, všiml si Dana, jak se prochází po pokoji. „Co děláš?“ zeptal se ho Tom. „Hledám způsob, jak by se daly otevřít ty zatracený dveře!“ odpověděl Dan a rozhořčeně kopl do dveří, které vyletěly z pantů a spadly na zem. „Taky možnost,“ řekl Tom a začal se hlasitě smát. Oba vešli na chodbu. „Je tu tma jak v řiti,“ zaklel Dan a vytáhl baterku z batohu. Tom udělal to samé. Začali procházet jeden pokoj po druhém a hledali jakékoli známky po přítomnosti Andrey. Rozdělili se a každý hledal sám. Tom seběhl ze schodů a zaběhl přímo ke vchodovým dveřím. Uviděl tam totiž něco, co ho rozrušilo.
Dan se zastavil v jednom pokoji. Vypadalo to na pracovnu. Všude ležela spousta papírů. Dan je začal pročítat. Samé smlouvy a tak podobně. Nic co by ho nějak extra zajímalo. Rozhlížel se dál a jeho pozornost upoutala fotografie na skříni v rohu u okna. Vzal ji do ruky a ofoukal z ní prach. Na fotce byla rodina, která tento dům kdysi obývala. Dan si i na téhle fotce všimnul v okně zvláštní siluety. Položil fotku zpět a hledal dál. Zahlédl, jak se něco zablýsklo pod psacím stolem. Zvědavost mu nedala tak se podíval. Byla to jen kovová mince. Jak se tak krčil u země, zaslechl, že někdo prošel po chodbě. „Tome? Jsi to ty?“ zeptal se Dan. Zvedl se ze země a šel ke dveřím. Když byl v půlce místnosti, tak se dveře nečekaně zavřely. Dan k nim přiskočil a začal cloumat s klikou. Ani se nehnuly. Někdo ho tam zamknul.
Když Tom sešel k vchodovým dveřím, začal se prohrabávat v batohu, který tam našel. Všiml si, že na něm byly vyšité tři růžové kytičky. Vzpomněl si, že tenhle batoh měla Andrea. Začal se rozhlížet kolem. Nikde ani známka stop, ani kapka krve, nic. Tom prohrabal celý batoh, nic speciálního tam nenašel. Něco zarachotilo v místnosti vedle. Tom se tam šel podívat a jako by ho to, co viděl, paralyzovalo.
Mezitím se Dan rozhlížel po místnosti, ve které byl teď uvězněn. Musel zjistit, kudy ven. Pod stolem si všiml víka od ventilační šachty. Naštěstí bylo odšroubované. Dan se musel rozhodnout, co tu nechá. Jeho batoh byl malý a moc toho v něm neměl, ale i tak ho do šachty nedostane. Vzal si s sebou páčidlo a baterku. Dan vlezl dovnitř. Plazil se dál a dál. Už ani nevěděl, kolikrát zahnul a jak dlouho lezl. Byla před ním dlouhá cesta k další odbočce. Plazil se stále dál a nevšiml si, že se pod ním objevila mříž. Jakmile na ní vlezl, mříž se pod ním propadla a on sletěl na zem. Větrací šachta byla asi tři a půl metru nad zemí. Dan si narazil pádem rameno. Zvedl se a rozhlédl se, kde se asi nachází. Rozhodně byl v prvním patře. Stál na chodbě prvního patra. Celá chodba byla stavěna balkónově. Viděl do celé místnosti a to i přes obrovské okno, které se zde nacházelo. Všiml si venku plotu. Uvědomil si, že je v levém křídle. Podíval se přes zábradlí dolů do místnosti a všiml si, že je tam spousta dřevěných beden. Něco mu zaklepalo na rameno. Dan se otočil a to něco ho chytlo pod krkem za bundu a zvedlo ho asi metr do vzduchu. Díval se tomu přímo do tváře. Ve vzduchu ho držel duch. Jeho tvář byla bílá a na ní byly vidět pouze prázdné černé důlky, ve kterých chyběly už jenom oči. Duch ho odmrštil a Dan letěl dolů z balkónku zády napřed. Jen co ho duch odmrštil, zmizel. Dan narazil do dřevěných beden, které náraz rozbil.
Toma z paralýzy vytrhla rána, která se ozvala někde na druhé straně domu. Otočil se zpátky do místnosti a už tam nic nebylo. Dal by krk za to, že ještě před deseti vteřinami tam byla napsána krvavá zpráva na stěně. Tom se šel podívat, kde se ozvala ta rána. Cestou ze země sebral svůj batoh. Otevíral jedny dveře za druhými a v jedněch ho něco udivilo. Vešel dovnitř. Byl to dětský pokojík. Vypadalo to, že v tom domě bydlela nějaká malá holčička. Procházel pokojem a neklid v jeho těle se stupňoval. Čelo mu polil chladný pot. Přišel ke skřínce a otevřel ji. Našel v ní malé holčičí šatičky. Byly bílé a umazané. Odložil je zpět a koukal se dál po pokoji. Na malém stolečku vedle postele byla chůvička. Vzal ji a zapnul. Ozývalo se jenom chrčení. Tom jí zkusil zesílit a najednou v chrčení rozeznával i něco jiného. Byl to dětský smích. Tomovi se stáhlo hrdlo a po zádech mu přejel mráz. Chůvičku položil a odešel z pokoje. Tom se rozeběhl po chodbě dál. Už neotvíral žádné dveře, chtěl jenom najít Andreu a vypadnout co nejrychleji z tohoto zatraceného místa.
Dan se pomalu dostával z šoku z té rány. Ležel na rozbitých kusech dřevěných beden a cosi nepříjemného ho tlačilo v boku. Jeden z kusů bedny, ukrývající v sobě hřebík, se mu zabodl do boku. Dan si ho okamžitě vytáhl. Snažil se zvednout. Jako by ho něco nechtělo pustit, nemohl vstát z té zpropadené země. Tom najednou vběhl do místnosti a uviděl ho na zemi. „Dane!“ zavolal na něj Tom. Přistoupil k němu a zvedl ho. Prohlížel si jeho rány a zeptal se: „Sakra, co se ti to stalo?“ Dan odpověděl jenom: „Najdeme Andreu a pak ti to povyprávím.“ Danovi se mluvilo těžce. Tom ho při chůzi musel podpírat. Vrátili se zpět do hlavní haly. „Už můžu chodit sám,“ řekl Dan. Tom ho tedy přestal podepírat a oba vešli do kuchyně. Prošli jí velice rychle a před nimi byla další chodba. Prošli chodbou až do pravého křídla a tam byly schody do prvního patra. Vyšli po nich nahoru a otevřeli první dveře nad nimi. Byl tam další schody vzhůru. Tom s Danem po nich vyšli vzhůru a dostali se na půdu. Všude tam byla spousta beden a nepotřebného harampádí. Tom s Danem se opět rozdělili. Každý z nich šel na jednu stranu.
Dan procházel pravé křídlo, zatímco Tom šel dál a dál. Daniel našel bednu s rodinnými fotkami. Nic co by ho mělo zajímat. Našel i bednu s krásnými zdobenými příbory a talíři se zlatými vzory. Zadíval se jen tak do prázdna a na chvíli se nad něčím zamyslel. Z hlubokých myšlenek ho vytrhl až výkřik. „Dane! Pojď sem, rychle!“ Dan se zvedl a běžel za hlasem. Doběhl k Tomovi a uviděl to co on. Byla tam zamřížovaná místnost a v ní ležela Andrea. Ležela tam a vypadala jako by už nežila.
Tom vzal páčidlo a začal silně bušit do zrezivělého visacího zámku, který mříž držel. Povedlo se mu ho přeseknout. Dan odhodil páčidlo na zem a vběhl dovnitř. Zacloumal s ní, ale ona nereagovala. Pokusil se jí nahmatat tep. „Žije,“ zašeptal potichu. Andrea si odkašlala a otevřela oči. „Dane?“ zeptala se ospale. „Už je to dobrý, našli jsme tě,“ řekl s mírným úsměvem Dan. Pomohl Andree vstát a ona vyšla ven. „Musím si zajít pro batoh.“ „Běž, potřebuju ještě něco Danovi říct,“ odpověděl jí na to Tom. Andrea seběhla dolů a Tom říká: „Dane, podívej se, co to leží za tebou na zemi.“ Dan, který stál stále ještě v cele, se otočil a skrčil. Najednou se zavřely dveře od cely a on viděl Toma, jak je zamyká visacím zámkem. „Hej, co je tohle za vtipy?“ zeptal se vyděšeně Dan. „Říkal jsem ti, že to dělám pro Andreu a ne pro tebe.“ Tom se otočil a odešel pryč. „Ty grázle!“ řval za ním Dan. Tom bez jediného zaváhání odešel. Daniel se snažil natáhnout se přes mříž po páčidle. Odhodil ho ale moc daleko, takže na něj nedosáhl. Zvedl se tedy a zkoušel do mříží kopat. Zámek nechtěl povolit. Dan nepřestával útočit do mříží.
Tom seběhl z půdy a zavřel dveře. Andrea už byla dávno v hlavní chodbě. Tom šel za ní. „Kde je Dan?“ zeptala se ho. „Chce si tam ještě něco prohlédnout, zatím máme najít cestu ven,“ odpověděl klidně Tom. Najednou Tom zaslechl dětský smích. Byl slyšet velmi blízko. Tom si všiml, že se hýbe klika jedněch dveří. Popadl Andreu za ruku a odváděl jí zpět do hlavní haly. „Kde je ten Dan?“ zeptala se a v jejím hlase bylo slyšet zoufalství. V ten moment se Tom zastavil. Jako by se čas kolem něj zpomalil. Zamyslel se. Vzpomínal. Myslel na to, jak byly s Danem malí a taky na to, co zažili před čtyřmi roky. „Tohle mu nemůžu udělat,“ řekl nahlas. „Co? Co nemůžeš udělat?“ zeptala se překvapeně Andrea. Tom jí pokynul, aby tam na něj počkala a podal jí své páčidlo. Vytáhl ze svého batohu pistoli a vracel se k půdě.
Daniel se stále snažil dostat z té cely. Cloumal s mřížemi, kopal do nich a stále se ani nehnuly. Vtom přišel Tom. S kamenným výrazem přistoupil k cele a namířil na Daniela. „Nejsem svině,“ řekl, následně namířil na zámek a vystřelil. Zámek se rozletěl na dva kusy a spadl na zem. Tom celu otevřel a vešel dovnitř. Zvedl Dana ze země a objal ho. „Tak kámo, vypadneme odsud,“ řekl Tom a vyšel z cely. Daniel ho následoval a cestou sebral ze země svoje páčidlo. Když sešli schody, dveře se před nimi zavřely. Tom do nich narazil. „Ty svině! Ten nos budu ještě potřebovat!“ zařval na dveře. Začal do nich kopat. Najednou oba uslyšeli ten samý dětský smích. „Ať si z nás utahuje jakákoliv záhrobní mrcha, tak přísahám, že jedna kulka v týhle pistoli má v sobě vyrytý její jméno!“ Tom začal rozzuřeně kopat a mlátit do dveří. Smích byl stále hlasitější a hlasitější, až najednou utichl. Nato něco řeklo holčičím hláskem: „Už je příliš pozdě, čas vypršel.“
Tom s Danem se na sebe podívali a najednou se pod nimi propadly schody. Padali dlouho, a když dopadli, zjistili, že jsou nejspíš ve sklepě. Najednou slyšeli, jak Andrea zaječela. „Musíme se odsud dostat!“ zařval Dan. Oba začali hledat, kudy ven. Našli schody nahoru. Východ byl zadělán dřevěnými dveřmi. „Východ je na zahradě, všiml jsem si ho, když jsem běžel okolo domu,“ řekl Daniel. „Danieli, kde máš to páčidlo?“ zeptal se Tom. Dan se zamyslel a začal hledat na zemi. Po chvíli ho nahmatal, přistoupil ke dveřím a začal do nich mlátit. Po chvilce dveře povolily a jim se naskytl pohled na krásný měsíc. Oba vyšli ven. Tom přistoupil k velkému oknu v pravém křídle, rozeběhl se a těsně před tím, než oknem proskočil, ho prostřelil. Dan běžel hned za ním. Rozeběhli se chodbou směrem k hlavní hale. Tom vykopnul dveře, které se nacházely pod schody. Daniel vyběhl po schodech nahoru a rozeběhl se proti prvním dveřím, které viděl. Narazil do nich ramenem a dveře se rozletěly na malé kousky. Daniel dopadl na podlahu. Zvedl se a najednou ho něco zase chytlo pod krkem.
Před ním se zhmotnil duch malé holky. Měla černé vlasy, které se jí vznášely nad jejími rameny, a její chladné oči ho propalovaly pohledem. „Teď je s tebou konec!“ řekla mu jemným hlasem. Dan udělal to poslední, co ho napadlo. Začal přidušeně odříkávat: „Ot… Otče náš… jenž jsi na… eh… eh… nebesích…“ „Sklapni! Už dost!“ zařvala na něj a pustila ho, aby si mohla zakrýt uši. Když se Dan zvedal, na okamžik s recitováním přestal. Toho ona využila a sekla ho přes tvář. Dan se zvedl a okamžitě se otočil. Vyběhl ze dveří a přeskočil zábradlí v hlavní hale. Dole udělal parakotoul a otočil se. Ta mrcha se právě snášela dolů k němu. Náhle vyběhl ze dveří Tom a zasadil jí ránu zezadu. Ona se rozplynula. Tom spadl přímo na Daniela. „Ještě není konec! Hahaha!“ ozvalo se opět. Všichni tři se rozeběhli do chodby směrem k levému křídlu. Najednou si všimli, že východ z chodby je zatarasen dřevěnými bednami. Chtěli se otočit a běžet zpátky, ale i druhý východ zabarikádovaly bedny. Byli uvězněni v chodbě bez oken a ještě k tomu stáli vedle dětského pokoje. Ozvala se jakási ukolébavka. Najednou něco Tomovi zkroutilo pravou ruku za záda. On vyjeknul a upustil pistoli na zem. Ta díky nárazu vystřelila. Kulka zasáhla Andreu na boku. Tom sebou škubal a točil se při tom ze strany na stranu. Daniel nevěděl, co má dělat. Zaběhl do dětského pokoje a sebral ze šuplíku dvě obyčejné tužky. Zkřížil je a namířil na Toma. Opět začal odříkávat Otčenáš. Holka Tomovi pustila ruku a Daniel ucítil, jakoby něco prolétlo skrz něj. Jak odlétala pryč, prorazila jim cestu bednami ven. Okamžitě oba vyběhli ven a skrz prostřelené okno vyskočili ven. Všichni se rozeběhli zahradou směrem k motorce. Cestu jim však křížili šlahouny, které vystřelovaly ze země. Nakonec se jim však povedlo k motorce doběhnout. Všichni tři si oddechli. Někdo zaklepal Danovi na rameno. On se otočil a tma byla zase ona. Rozletěla se proti němu a těsně před ním se rozplynula. Nasedli na motorku a vyrazili směrem k nemocnici.
O týden později jel Daniel k Tomovi domů. Ten vyšel v objetí Andrey. „Dane… já…“ zakoktal se Tom. Dan se začal hlasitě smát. „V pohodě kámo.“ Ten večer někdo Danovi volal. „Haló?“ zeptal se. Z telefonu se ozývalo pouze chrčení. V tom šumu rozpoznával slova. „Chrrrrr… Do roka a do dne… Chrrrr.“ Dan telefon položil a těžce polknul.
Foto: pixabay.com