Kolik oken, tolik osudů

Petra Braunová, oblíbená autorka knih pro děti, matka tří šikovných dětí a vlídná žena. Přesně tak na mne paní Braunová zapůsobila přes časopis. Její osobní život byl plný zvratů a jako spisovatelka jistě čerpala inspiraci z mnoha různých zaměstnání, kterými prošla. S legendární hlasatelkou Kamilou Moučkovou napsala knihu pro dospělé Barvy života a Nejsem žádná lvice. Dvakrát získala cenu dětí v celostátní anketě SUK a jednou Zlatou stuhu. Abych ji lépe pochopila, přečetla jsem si jednu z jejích knih a zašla na autogramiádu v Brně. Paní Moučková byla krásná a Petra Braunová nepřítomná – z nečekaných rodinných důvodů dala přednost návštěvě Paříže. Ze zvědavosti jsem jí písemně položila následující otázky.

Dobrý den, Petro, pro koho se Vám píše snadněji – pro děti nebo pro dospělé? Co je nejtěžší na práci pro dětského čtenáře?

Jsou chvíle, kdy se mi píše lépe pro děti, protože se ráda vracím do dětství. Ač je to k nevíře, mám detailní vzpomínky z doby, kdy jsem byla opravdu malá, tříletá, čtyřletá. První třídu si pamatuji téměř den po dni. Nejspíš proto, že jsem byla takový malý ubrečený nervák, všechno se mi hluboko vrylo do duše. Často si představuji sama sebe, ve chvílích, kdy mi v dětství nebylo dobře, a často sama sebe jako malou holčičku konejším. Nejtěžší na práci pro děti je to, co známe my všichni dospělí – pochopit je.

Prý „testujete“ míru únosnosti, co do obsahu milostných scén teenagerů, se svými dětmi…co soudíte o zavedení povinné sexuální výchovy na školách?

Ano, při psaní trilogie pro teenagery Borůvkové léto s Terezou, Terezománie a Princové nemyjou záchody, jsem se ptala vlastních dětí na jejich zkušenosti. Někdy to bylo komické, protože dnešní děti jsou mnohem dál, než jsme byli v jejich věku my, a pochopitelně jsem se styděla víc já než ony. Ale vítám otevřené dialogy, protože jak jinak odstranit to „tápání“, kdy člověk nadělá víc škody, než užitku. Myslím, že není na škodu poučit syny tak, aby z nich byli dobří milovníci, a dcery nemusely předstírat orgasmus. A to tmářství, kdy dívky dostávaly menstruaci a netušily o co jde, a propadaly panice, že umírají – to přece bylo šílené.

Píšete otevřeně o sexu, ale mlžíte o Bohu, proč? Bojíte se, že jsme otevření fyzičnu, než duchovnu? (viz rozhovor z 26.1.2010, Grand Biblio, Nejlepší kritici jsou děti)

Já si vlastně s Bohem nevím rady. A pokud něco opravdu nevím, nemůžu o tom psát důsledně. Bylo by asi ulehčující, kdyby všichni lidé v Boha věřili a chovali se podle Desatera. Ale bavil by nás takový svět? Mám za to, že se lidstvo pořád potřebuje bavit. Proč Eva donutila Adama kousnout do jablka? Vsadím se, že z nudy.

Jak se Vojta ztratil, Ema a kouzelná kniha, Nejsem žádná lvice…co chystáte dál?

Mám mnoho nápadů, rojí se mi v hlavě jako včely. V tuhle chvíli píšu psychothriller Klub radostí dnešního dne o nebezpečném fenoménu jménem facebook, pro děti Nejhorší den v životě Filipa L., o klukovi, který z nerozumu způsobil vážnou dopravní nehodu, a pokračování knihy Pozorovatelka, kterou jsem napsala s hendikepovanou Leny Payerovou. Druhý díl ponese název Řešitelka. Na spolupráci s Leny se těším. Máme svůj mikrosvět, ve kterém mně osobně je hodně dobře. Mám další projekty, vlastně každý den vidím nějaký příběh. Stačí jet autobusem po sídlišti. Kolik oken – tolik osudů.

Co Vám psaní dává, co Vám bere? Haruki Murakami rád běhá, aby načerpal sílu pro práci se slovy. Jak jste na tom Vy?

Čtu ráda jeho knihy, ale proboha – já rozhodně neběhám! Na běh absolutně nejsem stavěná. Z toho pohybu je mi na omdlení. S dětmi ráda jezdím na bruslích a na kole, ale to jsou chvíle, kdy se mi mozek spíš vymývá, než abych čerpala inspiraci k psaní. Já ráda poslouchám lidi – ve vlaku, v metru, v tramvaji. Jezdím často na autorská čtení, a protože nemám auto ani nevlastním řidičský průkaz, hodně času strávím na cestách. Ale to jsou pro mě ty pravé momenty, kdy „sbírám materiál“. Lidé o sobě dokáží povědět neuvěřitelné věci. Psaní mi nic nebere a dává mi prostor pro fantazii. Bují ve mně jako kouzelná fazole.

Jakými věcmi se ráda obklopujete?

Miluji knihy. Nejen ty nové, které jsou k zulíbání, ale mám podivnou „úchylku“ – v knihovnách se přehrabuji ve vyřazených knihách, a ty si opravdu ve velkých kvantech tahám domů. Mám je skoro všude – nedávno jsem jednu málem vyprala v pračce. Miluji příběhy, které odvál čas a spisovatele, na které se zapomnělo. A mám ráda obrazy. Mrzí mě, že nejsem milionář, měla bych po zdech samé originály.

Prý čtete téměř neustále, máte v tom systém nebo přeskakujete od jednoho žánru k jinému?

Přeskakuji sem a tam. Nemám vyhraněný vkus. Čtu ze zvědavosti všechno, co mi nepřijde po několika řádkách jako úplná hloupost. Umím číst několik knížek najednou a vůbec mě to neruší. Jsem totiž tak strašně zvyklá, že mě pořád něco a někdo ruší, že nedokážu být v klidu. Jakmile je kolem mě ticho a klid, musím udělat změnu a hluk já sama. Kdybyste mě pozorovala při psaní, padnete do mdlob. Nedokážu napsat tři věty v kuse aniž bych mezi tím neudělala třináct různých pohybů a činností.

Čtenářky bude určitě zajímat, co Vás podrželo nad vodou při osobních haváriích. Jak jste zvládla období, kdy jste zůstala se třemi dětmi sama?

Tak to je na hodně dlouhé vyprávění. Musím se usmívat, když čtu v časopisech rozhovory s celebritami, o tom „jakzvládámkariéruarodinu“ , přičemž mají jedno dítě plus paní na hlídání, paní na úklid, maminku, tchýni, dvě babičky a manželovy finance. Myslím, že jsem tehdy pudově zatnula zuby a dělala jsem všechno proto, aby děti nezjistily, v jakém jsme všichni ohrožení. Obzvlášť když opravdu nebyl nikdo, kdo by mi s nimi pomáhal – jejich otcové prostě nefungovali, tím pádem ani babičky dětí. Můj táta v té době zemřel a moje mamka se sbírala ze šoku z jeho smrti. Zkrátka jsem pracovala až se ze mě kouřilo a děti jsem zapřáhla, co to šlo. Vzpomínám si na období, kdy jsem ráno chodila uklízet kanceláře, přes den pracovala jako účetní, večer žehlila bohatým cizincům košile a tři měsíce jsem chodila na noční do MacDonalda. Byla jsem tak unavená, že jsem nemohla vůbec spát – a snad i kvůli tomu jsem začala psát knihy o sto šest. A chvíle, kdy jsem měla nečekaný úraz a zůstala nekonečné týdny v krunýři s rukama za hlavou? Dneska už je z toho „veselá historka“, ale bylo to kruté. Vůbec, těch třináct let, co jsme s dětmi sami, bylo neuvěřitelných. Myslím, že můj syn Oliver vstoupil v šesti letech do školy života, kterou si málokdo dovede představit. Snad jen děti v předminulém století, které se taky běžně staraly o malé sourozence a pomáhaly rodičům. Jsem na něho pyšná. Vůbec jsem pyšná na svoje děti – vyrostly bez otců, hodně často si musely samy poradit, a přesto jsou milé, skromné a pracovité. Jen doufám, že mi všechny ty pohlavky odpustily…

Děkuji za rozhovor a přeji příjemný podzim.

Více informací o této spisovatelce, najdete na www.petrabraunova.cz
foto Štěpán Páťal (pozn. redakce, na první fotce je Petra Braunová se svojí dcerou)

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na