Není nic většího než srdce dobrovolníka

Autor

Představujeme Vám druhou čtveřici dobrovolníků (první část), lidí různého věku, zaměření, zájmů. Ale všechny spojuje laskavost a dobro v srdci. Šimon Goldmann získal Křesadlo v roce 2005 jako jeden z (nej)mladších oceněných, a to už zvládl několikaletou náročnou pomoc v hospicovém sdružení Cesta domů. Paní Eva Křemenová obdržela Křesadlo roku 2011 za zvířecí terapii v Thomayerově nemocnici a budete se divit s kolika druhy zvířátek dokáže pacienty potěšit. Úžasná seniorka paní Stanislava Drahá je dlouholetou dobrovolnicí několika organizací, nejdéle je v Životě 90, který ji oprávněně nominoval na Křesadlo, a to v roce 2016 – po 16leté spolupráci. Iveta Tomečková dostala cenu Křesadlo v roce 2018 za činnost na v dnešní době extrémně nelehké půdě, věnuje se totiž dětem a dospívajícím, nominována byla v rámci Programu Pět P.

Proč jste si vybrala zrovna váš konkrétní směr dobrovolnictví?

Šimon Goldmann (Cesta domů): K dobrovolnictví v Cestě domů mne přivedla naše maminka, která byla jedním ze zakládajících členů sdružení a pracovala zde jako lékařka.  Proto se přímo nabízela možnost, abych svůj čas a energii věnoval právě tomuto odvětví. V Cestě domů jsem vypomáhal jako dobrovolník, který spolu s dalšími rozvážel do rodin, které pečovaly o své blízké umírající, různé zdravotní pomůcky (nejčastěji polohovací postele, mechanické kolečkové vozíky pro nemocné, koncentrátory kyslíku, antidekubitní matrace, chodítka) a pomáhal jsem s jejich zapojením a instalací. V té době byla Cesta domů v počátečních fázích své činnosti, a tak jsem vykonával i funkci osobního řidiče mojí maminky, která jako lékařka k nemocným dojížděla na návštěvy a kontroly. Mé dobrovolnické působení trvalo cca 3 roky.

Eva Křemenová (Lékořice o.s.): Jako bývalou zdravotní sestru mě nadchla myšlenka na využití zvířete u pacientů na nemocničním oddělení. Když jsem chodila jako dobrovolnice občanského sdružení Amélie na oddělení za onkologickými pacienty, poznala jsem, jak dobře se navazuje kontakt, pokud mají na nemocničním stolku fotku svého zvířete a jak vítají povídání si o něm. Křesadlo jsem tedy měla tu čest převzít za práci dobrovolníka na pozici zooterapie v Thomayerově nemocnici. Ta se týká nejen běžné návštěvní služby se zvířetem na různých odděleních, ale i návštěvy u jednotlivých pacientů ze strany lékařů a ostatních zdravotníků, kdy se již jedná o cílenou zooterapii. Například k rozvíjení hrubé a jemné motoriky, navázání a rozvíjení komunikačních dovedností, ale třeba i odbourávání fobie ze psů.

Stanislava Drahá (Život 90): To už je tak dávno! Vyhovovala mi ta činnost. Křesadlo jsem dostala po 16 letech práce v Životě 90, kde jsem vystřídala spoustu aktivit. Řešila jsem administrativu, dělala hostesku, doprovody, chodila na osobní návštěvy k seniorům, zpívala ve sboru, a pak to byly i takzvané přátelské telefonní hovory.

Iveta Tomečková (Program Pět P): Cenu Křesadlo jsem získala za dlouholeté dobrovolnické aktivity v programu Pět P, který je určen dětem a mládeži ve věku 6-15 let. Program je založený na dlouhodobém přátelském vztahu dítěte ze znevýhodněného prostředí a dospělého dobrovolníka. Spočívá v pravidelném setkávání se 1 x týdně s dětským „parťákem“, témata schůzek jsou vždy různorodá a záleží na konkrétní dvojici, jaké aktivity preferují. Já se svým „dítětem“ chodila často na dětské hřiště, plavat, do muzea nebo na výlety. Součástí programu je i možnost účastnit se jednodenních akcí a letních táborů, na které jezdím dosud. K programu jsem se dostala náhodně v roce 2011 přes svou tehdejší spolužačku z vysoké školy, která v něm působila jako dobrovolnice a nadšeně o něm referovala. Zúčastnila jsem se tehdy jedné z hromadných akcí a zaujala mě autenticita dětí zařazených do programu. Na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o děti, které se částečně vymykají běžným společenským normám, což výrazně nabourávalo moje vlastní stereotypy a přirozeně mě nutilo přehodnocovat vlastní stanoviska a systém hodnot.

 

Co ocenění v podobě Křesadla znamenalo pro Vás a Vaše okolí?

Šimon Goldmann (Cesta domů):): Cena Křesadlo a ceremoniál s ní spojený mne velmi potěšila a vzhledem k tomu, že jsem v té době byl v maturitním ročníku, představovala pro mne jeden z důležitých kroků do dospěláckého života, na což rád vzpomínám.

Eva Křemenová (Lékořice o.s.): To, že jsem vůbec byla nominovaná a posléze Křesadlo přebírala, bylo pro mě velkým překvapením, protože toto ocenění beru jako nejvyšší možné pro dobrovolníka. Slavnostního aktu předávání se účastnila moje maminka (která mne k dobrovolnictví nepřímo přivedla a velmi mně podporuje) a „děvčata“ z dobrovolnického centra Lékořice, nynější CPP Thomayerovy nemocnice a bylo to vlastně i jejich ocenění za podporu nejen mne, ale i mých zvířat a všech aktivit, které si pro pacienty vymyslím a posléze je i uskutečňuji.

Stanislava Drahá (Život 90): Moc mě to potěšilo, byla jsem vděčná za důvěru, jakou jsem tím dostala. Moje okolí to je vlastně hlavně Život 90 a můj muž, takže ví, čemu jsem se věnovala posledních… teď už vlastně dvacet let.

Iveta Tomečková (Program Pět P): Na tuhle otázku by asi měl odpovídat někdo z mého okolí, ale všeobecně myslím, že moje dlouhodobé dobrovolnické aktivity v programu a jejich následné ocenění mé okolí inspirovalo a zároveň zbouralo několik mentálních hranic a zdí. Pro mě osobně se stalo symbolem určitého společenského závazku, před jeho převzetím jsem hodně reflektovala, zda si tohle ocenění vůbec zasloužím, jaké mě k dobrovolnictví vedly motivace a jestli dokážu unést zodpovědnost s tím spojenou. Vyvíjela jsem na sebe určitý tlak očekávání ve smyslu „tímto by to nemělo končit, ale teprve začínat, takže kam povedou tvoje další kroky?“ Shodou až vcelku neuvěřitelných náhod jsem zakotvila v oblasti vzdělávání, což se zpětně ukázalo jako jedno z nejlepších rozhodnutí mého dosavadního života.

 

Věnujete se stále ještě dobrovolnictví?

Šimon Goldmann (Cesta domů): Dobrovolnictví se již nevěnuji z důvodu silného pracovního vytížení, ale dovedu si představit, že bych se k němu časem opět vrátil. Byla to pro mne důležitá a milá životní zkušenost. Můj současný profesní směr je státní sektor (pracuji jako policista), takže stále pracuji s lidmi, jen jsem trochu změnil cílovou skupinu a klientelu.

Eva Křemenová (Lékořice o.s.): Ano, věnuji. I když bylo na delší dobu přerušeno v souvislosti s covidem, kdy byl zákaz vstupu dobrovolníků na nemocniční oddělení. V roce 2013 byl podpořen můj projekt Felinterapie aneb Kočka na nemocničním oddělení a na oddělení lůžkové neurologie a neurologie JIP začal docházet kocour velkého plamene ragdoll Eda, později ho ještě doplnila kočka téhož plemene Kačenka a nalezenec perská kočka Bobina. Tyto dvě působí na oddělení geriatrie a následné péče dodnes. Velkou radost přinesl na oddělení dětské neurologie a psychiatrie a na oddělení geriatrie a následné péče (v rámci kognitivního tréninku) ježek africký bělobřichý. Úspěšné byly také přednášky o exotických druzích zvířat.

Stanislava Drahá (Život 90): Moje klientka ze Života 90 zemřela, jsme stále v kontaktu s její dcerou – už na přátelské bázi, ne dobrovolnické. Jakmile začnou akce v Životě 90, ráda se opět zapojím. Dále pomáhám v Elpidě jedné nevidomé stařence a pro „Mezi námi“ chodím číst dětem do školky. Takže několik hodin týdně se vlastně dobrovolnictví stále věnuji.

Iveta Tomečková (Program Pět P): Se svým „dětským“ parťákem se stále vídám. Jen mu je v současné době už 17 a občas mám pocit, že se situace obrací a průvodcem světem mladých je on mně. Stále jezdím jako vedoucí na letní tábor a zároveň jsem přijala jako běžnou součást života návyk dělat dobré věci bez očekávání. Paradoxem toho je, že se mi mnohdy dostává nazpět mnohem víc, než bych si vůbec troufla přát. Aktuálně se hodně věnuji aktivitám nad rámec vyučování na 1. stupni základní školy, kde učím.

 

A kdepak máte Křesadlo právě teď?

Šimon Goldmann (Cesta domů): Křesadlo mám vystavené na knihovně, kde mi dobrovolnickou etapu mé životní pouti stále připomíná.

Eva Křemenová (Lékořice o.s.): Křesadlo jsem měla nějakou dobu na komodě v obývacím pokoji, abych se jím mohla „kochat“, ale kočky (moje spolu-dobrovolnice) pojaly trochu jiný názor a usmyslily si, že se jim tam nelíbí a packami se jej snažily z komody uklidnit, proto putovalo do šuplíku, kde je dodnes.

Stanislava Drahá (Život 90): Mám ho na knihovně vedle dalších věcí, které jsou mi cenné.

Iveta Tomečková (Program Pět P): Křesadlo se v mém domově poměrně často stěhuje. Začalo mezi kamínky z dovolených na televizní skříňce a postupně se přestěhovalo na knihovnu… a další stěhování na vhodnější místo nevylučuji, nějak mám dojem, že u mě v bytě po čase všude zapadne.

Co Vás napadne, když se řekne „dobrovolnictví“?

Šimon Goldmann (Cesta domů): Myslím, že se v posledních letech fenomén i téma dobrovolnictví hodně rozšířil, což je dobře. Je možné se přihlašovat do různých kurzů a výcviků pro dobrovolníky napříč všemi odvětvími lidské činnosti, což vnímám jako pozitivní změnu v rámci společnosti.

Eva Křemenová (Lékořice o.s.): Křesadlo Při běžné návštěvě jsem se setkávala s mnoha pacienty a snažila jsem se jim za pomoci svých zvířat přinášet radost a možnost aspoň na chvíli zapomenout na svoji diagnózu, strach a umožnit jim myslet na něco jiného, než na pobyt na lůžku nebo na své osamocení. Na oplátku mě vždy obdarovali svými úsměvy a mnohdy zajímavým a nezapomenutelným povídáním, vlastně jsme se obohacovali navzájem. Pak přišel covid a vše na dobu neurčitou skončilo. Když jsem 26. května tohoto roku vzala kočku a jela na oddělení geriatrie, vůbec jsem nevěděla, zda se mnou vůbec po tak dlouhé době bude ochotná jet a být s pacienty na oddělení. Ta samá situace za týden se psem na oddělení neurologie, opět nejistota za psa, ale i za mě. Zda budu umět po takové době zase navázat s pacienty kontakt a komunikovat s nimi… Ale vše bylo tak, jako kdyby žádná pauza nebyla. Jako bych přišla na další pravidelnou návštěvu a to mě opět utvrdilo v tom, že dobrovolnictví se stalo krásnou a nedílnou součástí mého života…

Iveta Tomečková (Program Pět P): Většina z nás se má skutečně dobře. Máme se tak dobře a máme tolik možností, že mnohdy nevíme, jak smysluplně naložit se svým časem a kterou životní cestou se vydat. Tu moji nasměrovalo dobrovolnictví dobrým směrem a otevřelo se mi díky němu mnoho inspirativních dveří, za což jsem velice vděčná. Vždycky jsem se domnívala, že člověk by se měl pořád něčemu učit, aby nezestárl zbytečně předčasně. K tomu je dobrovolnictví skvělý nástroj, ve kterém funguje obousměrný proces – není to jen o pomoci někomu, kdo to potřebuje, ale o vzájemném učení se od sebe a to je na tom to krásné.

Moc Vám děkuji nejen za odpovědi, ale také za to, jací jste, jak dokážete pomáhat, s láskou o dobrovolnictví hovořit a jak své nadšení předáváte dál! 

Ve spolupráci s webem Dobrovolnik.cz

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na