Etiketa v každodenním životě – v práci

Autor

Před časem jsme spolu s Karlem absolvovali přijímací pohovor, který se bohužel moc nevydařil, mladík se choval nevhodně a místo úředníka ve firmě na konci města nakonec nezískal. Když o svých zkušenostech pak vyprávěl v klidu doma své manželce Lindě, rozebírali možné důvody následného Karlova odmítnutí. Mladíkovy vědomosti nehrály určitě v nepřijetí žádnou roli. Karel je chytrý muž. Společensky ovšem poněkud nevychovaný a celkově proto neotesaný jako stoletý dub v Boubínském pralese.

My ženy se většinou jako neotesané duby v pralese nechováme, i když existují výjimky ( a to nejen vymyšlené bujnou fantazií, ale skutečné z masa a kostí a bůhví čeho všeho ještě). Například Linda – hezká, vzdělaná, hodná… Odborník na mineralogii by jí ovšem přiřkl přízvisko z oboru. A protože mě žádné rodu ženského nenapadá, vyjádřím se stručně a neodborně, leč srozumitelně: Linda je také pěkný „balvan“.

To, že k Lindě pasuje balvan víte vy a vím o tom také já. Ona sama se však domnívá (jak už to u lidí tohoto typu bývá zvykem), že natvrdlostí ani jinými vlastnostmi kámen nepřipomíná. Zvesela, odvážně a směle se vrhá do svého nového zaměstnání! (Naštěstí její přijímací pohovor trval jen chvíli a dívka tedy bez problémů obstála).

První den v novém zaměstnání

Ráno si naše hrdinka velmi přivstala. Z postele vyběhla ještě o chvíli dřív, než stačil zakokrhat první kohout. V klidu (tak úplně v klidu nebyla, copak to jde být klidná, když se chystá první den do práce?!) si dopřála osvěžující sprchu, vypila kávu, vyžehlila si vlasy,černou tužkou, nahnědlým make upem a o tón tmavším pudrem si nakreslila ten nejpůvabnější obličej, jaký dokázala, postříkala se deodorantem proti potu a jen co malinko zaschnul, aplikovala si na tělo květinovo-kořeněný luxusní parfém. Oblékla se decentně do kostýmku, jehož sukně sahala lehce pod kolena. Nakonec vplula do lodiček na podpatku, který byl tak akorát nevysoký- nenízký, ale pro tvar dámských nohou byl přesně takový, jaký dnes Linda potřebovala. Ve dveřích „houkla“ na dosud spícího manžela Karla:“Ahój po práci!“

Celkem suverénně přichází ke svému červenému Matizkovi, sešlapuje spojku, otáčí klíčkem v zapalování a přidává plyn. Jede do své nové práce!!!

Před strojní firmou, v níž bude ode dneška pracovat jako ekonomka, se nachází prostorné parkoviště. Lindě se líbí volné místo nejblíže u vchodu. Tam svého čtyřkolového ďáblíka zaparkovává. Z vozu vystupuje sebevědomá elegantní kráska. Prochází vrátnicí a hlásí své iniciály vrátnému. Ten ji ochotně naviguje, kudy se vydat budovou.

Linda našla ty správné dveře. Už, už se chystá zaklepat a vstoupit do své budoucí kanceláře, seznamovat se s novými lidmi, neznámými pracovními úkoly, KDYŽ!… Lindě někdo zaklepal na rameno. Byl to opět ochotný vrátný. „Paní Neplechová, můžete si prosím přeparkovat? Místo, kde stojí váš Matiz patří panu generálnímu řediteli.“ Linda neví, zda je to halucinace, blud či výplod její vlastní přebujelé fantazie, ale má pocit, že za dosud neotevřenými dveřmi zaslechla bujarý smích. Jde si přeparkovat…

Za chvíli tedy podruhé. Stojí přede dveřmi a chystá se zaklepat. Od myšlenky rovnou k činům – zaklepala a vchází dál. Naší hrdinky se ujímá pan vedoucí. Bude jistě o pěkných pár let mladší, než Linda. Představuje se, podávají si ruce. „Nemůžeme si tykat?“ špitla trochu rozechvělá Linda. „Přece jen jsem asi starší.“ Markovi (tak se pan vedoucí Boháč jmenuje křestním jménem) se Lindin nápad asi příliš nezamlouvá. Ale s tykáním souhlasí (přestal se tak vlídně usmívat).

Pan vedoucí Marek prochází s Lindou celým pracovištěm. Představuje ji ostatním kolegům. Ke každému z nových spolupracovníků přidává i drobnou charakteristiku, např. „Tohle je slečna Máchalová, pomůže vám se zahraničními klienty, velmi dobře ovládá španělštinu…“ V tu chvíli skočí Linda panu vedoucímu do řeči: „Já ale španělštinu také ovládám.“ Slečna Máchalová se usmívat ani nezačala.

Lindě byl přidělený stůl vedle ženy středního věku. Pan vedoucí ji dívce představil jako paní Koutnou, která je také ekonomka. Ukazuje nové zaměstnankyni všechno potřebné. Náhle se paní Koutná odmlčí. „Odpusťte, paní Neplechová, mám na tuto chvíli objednaného klienta, tedy se vám budu věnovat, až se zákazníkem vyřídím vše potřebné.“ Linda přátelsky zamrkala: “Samozřejmě, já počkám, alespoň se tu kapánek porozhlédnu.“

K paní Koutné přichází klientka – asi padesátiletá dáma. Paní Koutná vstává a nabízí klientce židli. Poté spolu rozebírají nějaké obchodní záležitosti. Linda má čas pro sebe. Vytáhla si mobilní telefon a dala se do volání Karlovi. Ten ji špatně slyší, Linda tedy zvyšuje hlas: „Haló, Karle, tady Linda, jsem v práci a je to tu docela dobré! Jen jsem musela přeparkovat auto, halóóó, teď mě slyšíš líp, miláčku?“ Linda už téměř křičí. Paní Koutná právě požádala klientku, aby ji následovala do vedlejší kanceláře….

A teď už je na tobě, milý čtenáři – najdeš místa, kde Linda společensky klopýtla?

A jak probíhal tvůj první den v práci? S trapasem nebo bez trapasu?

SPRÁVNÉ ODPOVĚDI:

  • Parkovací místo nejblíže vchodu náleží pravděpodobně generálnímu řediteli.
  • Přestože je šéf mladší a je muž, (ne)navrhuje dle svého uvážení tykání.
  • První den v práci jsme skromní a o svých zkušenostech a kvalitách nepřesvědčujeme naše nové spolupracovníky. V Lindině podání to vyznělo jako „vytahování“.
  • Soukromé hovory v práci nevyřizujeme, neodkladné osobní záležitosti řešíme nejlépe v čase polední pauzy na klidném místě, kde nikoho nerušíme.

Zdroj: L. Špaček Nová velká kniha etikety

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na