Nastal podzim a tím práce na zahradě nekončí. Dalo by se říci, že opak je pravdou. Snad jen trávu, která se, díky nižším nejenom raním teplotám, nikam nenatahuje ani nevypíná a udržuje si svoji téměř konstantní velikost, není třeba sekat, ale o to je více práce a starostí s přípravou zahrady na zimní období. Sklidit úrodu, zrýt zahradu, popřípadě zakrýt chvojím některé rostliny, tak aby přečkaly zimu bez nesnází a ukončit vše, co nestihlo během teplejšího období roku, či činnosti, které přímo podzimní (alternativou je někdy i jarní) čas vyžadují. Jako sázení ovocných stromků.
Chceme zasadit meruňku. Již jsme si vybrali na zahradě příjemné místo, které by mělo být vhodným stanovištěm. Je relativně blízko domu, v závětří, tak aby teplomilná meruňka nevymrzala, i hlína by měla být vhodná, středně těžká, dobře propustná. Slunečních paprsků by se zde měla po většinu roku dostatečně nabažit a jejich sílu a chuť předat do kulovitých, něžně naoranžovělých plodů.
Jediná nevýhoda, na kterou jsem zatím narazila, byl nízký pařez z nedávno uříznuté bezinky. „Mám začít kopat jámu hned vedle pařízku?“ tato otázka se mi honí hlavou a představím si mírně rozvětvené kořeny před časem skáceného keře, které by asi novému stromku neudělaly dobrou službu, a rázem se rozhodnu pro jiné řešení. Zkusím vykopat celý pařez! A když bude venku a jáma bude vykopaná, může se do ní hned zasadit nový ovocný strom. No dobře. Pro jistotu před novou výsadbou nasypu kompost a sázení proběhne až poté.
Beru do ruky rýč, kterým hloubím místa kolem pařezu a zahradními nůžkami přestřihuji tenké kořínky. Rýčem se dostávám trochu hlouběji a na kořeny již zahradní nůžky nestačí. Měním je tedy za nůžky na větve, kterými se sice ve spleti kořenů hůře manipuluje, ale nakonec dosahují kýžených výsledků a silnější kořeny jim podléhají. Ani rýč již neshledávám nejvhodnějším nástrojem a měním jej za krumpáč. Je něco po poledni a na říjen je nádherně. Slunce svítí a hřeje až je mi opravdové horko. Nebo je mi teplo jen díky těžké práci s krumpáčem? Ať tak či tak, převlékám se jen do trička a kraťasů a pokračuji. Chvíli kopu rýčem, chvilku vyhrabuji přebytečnou hlínu, a když narazím na kořeny, které jsou již velmi silné, a zjišťuji, že ani nůžky určené na větve na ně nestačí. Používám tedy ruční pilku. Pařízek stále drží jako přibitý a já se jen podivuji, nad bohatým kořenovým balem původního stromku. Ne, dnes ho rozhodně nevykopu. Však zítra je také den.
Stále stejný postup. Kopu, podhrabuji a krátím kořeny. Uplynula hodina a druhá. Je krásně teplý, slunečný den, který, odmyslím-li si nádherně zbarvené listí stromů, připomíná spíše léto, a proto si pobyt venku spíše užívám, než abych se stresovala či rozčilovala nad nekonečnou prací. Čas od času zkouším pařez rozviklat. A konečně. Už se trochu pohnul. Dnes to již vyjde, myslím si a skutečně po chvíli již dokážu rozpoznat pouze dva poslední kořeny, kterými je pařez spojen se zemí. Použiji pilku a je to! SLÁVA!!! Pařez je vykopán. POVEDLO SE! Pařez je venku.
I když ještě stále zbývá to nejdůležitější, zakoupit a zasadit ovocný stromek, který by nám měl dělat radost po mnoho dalších let, mám radost, že odpověď na otázku „Kdo s koho?“ mám vyřešenou. Pařez nevydržel a je tedy poražený.