„Až budu dospělý, tak budu pomáhat lidem, jó?“ Očkem mrknu na paní Vágnerovou, maminku Filipa, a ukážu palec nahoru. Ona vytáhne obočí, jakože nic, ale dobře vidím, že ji to potěšilo. „To víš, Filipe, nějak to spolu už vymyslíme.“ Ze šatny odcházíme společně. Já se svým synem přískoky, ona tlačí na vozíku Filipa. Kluk se před devatenácti lety narodil přidušený, následky se daly předpovídat už pár hodin po porodu. Poslední týden těhotenství se navíc nedobrovolně čabral v zelené plodové vodě.
Jeho intelekt není vysoký, ale díky za něj, trpí lupénkou, hemeroidy, jeho svaly si s ním pohrávají a dělají co chtějí. Tělo by strašně moc normálně žilo, ale nejde to. Filip se dokáže v případě, že má dobrý den, přitáhnout za ruce, chvíli podržet knížku, pohladit morče. Pokud dobrý den nemá, svalové napětí mu nedovoluje dělat nic. Máma Vágnerová ho položí na barevnou matraci na podlaze, potichu pustí rádio a synovi odepne knoflíky na pyžamovém kabátku.
V mžiku je tady Radanka. Drobný pejsek dobře ví, že nastává jeho důležitý okamžik. Rozplácne se Filipovi na prsa, čumákem zahřívá rameno, olízne sevřenou dlaň. Je to zvláštní pocit se na tyhle dva dívat. Člověk, který se nemůže hnout a moc by chtěl a pes, který se pohnout může, ale ví, že ho jeden ze smečky potřebuje. Na tmavě hnědých očkách je vidět, že by s podivnou „kanisterapií“ nejradši praštil a šel si v klidu lehnout na kanape v obýváku. Speciální výcvik nemá. K Filipovi ho to táhne, přestože ho někdy bolí celé psí tělo. Co ty dva spojuje je velké srdce. Těžko říct, jestli může v těle malého psíka přebývat velké srdce. Spíš bych ho nazvala srdcem „hodným“. Zní to možná blbě, ale cítím to tak.
Pokud by se v rodině Vágnerových vyskytovaly, jako že nevyskytují, jen tyhle dvě velká srdce, stačilo by to, aby tu bylo dobra až ke stropu. Ve svém životě jsem viděla a zažila spoustu postižených dětí. S některými jsme se spřátelili, naše rodiny se staly blízkými a já je mohla i „cítit“. To by možná mohl být nejvyšší level, do kterého dokáže člověk v duši postiženého postoupit.
Filip je silný kluk. Sílu má ukrytou v odhodlaných očích. Pokud sedne léčba, dny ubíhají mírněji, cítí se spokojený, začne se připravovat na budoucí život. Plánuje, jak jednou, až se vyléčí, bude chodit mezi lidmi. Nám, chodícím nikdy nepřijde, jak velkým darem je to, že můžeme chodit mezi lidmi. Mladý kluk na vozíku se na to dívá jinak. Taky by chtěl dobře hrát na hudební nástroj. To, aby si i cizí člověk ve městě mohl hezky tancovat. Mně se to moc líbí. Kdy vám naposledy někdo nabídl, že vám zadarmo zahraje a vy si můžete jen tak, pro radost zatancovat? Filip to minulý týden nabízel i jedné z vychovatelek. Smála se a říkala, že plácá. Hezké plácání…
Čeho by chtěl devatenáctiletý mladík dosáhnout určitě, je pomoc lidem. Hlavně těm postiženým. Bude jim jednou vařit knedlíky se zelím a vajíčka natvrdo, po obědě jim přinese dort s dlouhou plastovou lžičkou a papírovým deštníčkem, aby se všichni smáli. A on bude veselý, protože bude zdravý. Mamku už nebudou bolet záda a babička se nebude muset každý den kvůli němu modlit. S taťkou půjdou do garáže, budou opravovat chladič a budou spolu říkat, promiňte, pane Vágnere, teď to prásknu a snad na Vás nepřijde péče, co si říká sociální, k**va. Bude taky ovládat ovladač, na televizi i na satelit. Jen oženit se prý nemůže, musí se totiž postarat o svoji psí slečnu Radanku.
Člověka z toho bolí u srdce. Cíle prosté a obyčejné. Pro Filipa těžko někdy dosažitelné. Vím, že postižené děti jsou vnitřně krásné a čisté, ale ta věta pronesená ve školní šatně: „Až budu dospělý, tak budu pomáhat lidem, jó?“ mi dlouho nešla z hlavy.