Je říjen. Ještě nedávno tomu počasí moc neodpovídalo. Odpolední teploty atakovaly dvacítku a na sluníčku bylo ještě tepleji. A do těchto dnů směřuje i můj dnešní článek.
Využila jsem toho a přesadila jahody. Však si to již zaslouží. Obě holky mi zdatně pomáhaly. I když bylo na zahrádce díky skvělému, téměř letnímu počasí a kvetoucím kytičkám nádherně, chystáme se ji za chvíli opustit a odjet autobusem do sousední vesnice, kde dnes pořádají dětskou akci, pod názvem „Cesta kolem světa“.
Cestujeme. Nejprve se ocitáme ve starém Egyptě, kde děti důmyslně dopravují stavení materiál. Dostáváme se i do Číny, kde se děti stávají nosiči a pomáhají při stavbě Velké čínské zdi. Zajímavé je stanoviště na stavbu lomených oblouků. Děti při stavbě z polystyrenu nejprve použijí obloukové podpěry, na které skládají polystyrénové kvádry. Poté jsou obloukové podpěry vyndány a nastává chvíle pravdy. Jsou- li kvádry dobře naskládány, stavba drží, v opačném případě se dětské dílo sesouvá k zemi. Holky skládaly precizně a oblouk zůstal zachován. Poté si ještě děvčátka vyzkoušela postavit akvadukty a ověřovaly jejich funkčnost vodou z potůčku. Stavěly i domy ze stavebnice i z přírodního materiálu. Na jednom stanovišti se proměnily v architekty a malovaly ornamenty na fasády. Po úspěšném zdolání všech disciplín následovala sladká odměna a zpáteční cesta.
Cesta domů je fyzicky náročnější. Nehodláme využívat autobusové spojení a chceme se spolehnout pouze na vlastní sílu a energii. Jdeme pěšky. Po dětské akci zahýbáme na opačnou stranu než většina jejich účastníků a za chvíli se necháváme dětský hlahol za zády a noříme se do lesního ticha a vůně. Odpolední sluníčko prosvětluje stromy, které se pomalu odívají do hávů teplých barev podzimu a my, v příjemné odpolední atmosféře kráčíme po pohodlné lesní cestě označené modrou turistickou značkou k domovu. Široká lesní cesta se za chvíli prudce svažuje a je plná výmolů, děr a rigolů. Nejmladší Lucinka najednou ztrácí rovnováhu a již leží jak široká tak dlouhá na mechu a jehličí. Otírám slzičky z tváře a oprašuji jehličí a hlínu z oblečení a snažím se o znovu nastolení dobré nálady.
Cesta nás vede přes potok. Opatrně jej přecházíme po velkých, trochu kluzkých kamenech a následuje stoupání. Najednou Lucie ukáže na protější zarostlou stráň a prohlásí „tady žijí skřítkové“. Než stihnu jakkoli zareagovat, tak se nad námi ozve hlasitý ptačí zvuk. „Slyšíš?“ naváže Lucka na své předchozí prohlášení a skvělá atmosféra víkendového dne je znovu nastolena. Díváme se kolem sebe a již obě dívky mi ukazují místa, kde mají skřítci svůj domeček. Dozvídám se, že skřítci vypadají zrovna jako my, že mají tělo pokryté kůži a na hlavičkách mají čepičky, které jsou většinou červené. Starší Petra se nenechává zahanbit a vysvětlujeme mi, že oblečení skřítků závisí na tom, kde skřítci bydlí. „Lesní skřítci“, vysvětluje mi, „mají trička z listí a kalhoty či sukýnky z jehličí. Naproti tomu luční skřítci mají své oblečení vyrobené z trávy.“ Obě si svorně přitakávají, že tyto informace mají od babičky. Po mé otázce od které, však dostávám rozdílné odpovědi. V příjemné pohádkové pohodě pokračujeme v cestě. Lucka opětovně padá. I když se v duchu divím, co se dnes děje, protože Lucinka je šikovná prvňačka, která běhá jako srnka, nahlas tuto okolnost svedu na skřítky. A zabralo to. Místo slziček se mi dostává vysvětlení, že je to možné, protože někteří skřítci jsou neviditelní.
Okouzleni krajinou brzkého podzimu, která nám u kvetoucího trnkového keře ukázala i svoji jarní tvář, přicházíme pohádkově naladěni k domovu.
