Stopovaná

Autor

Stopovaná je hra, kdy tým hráčů postupuje podle značek, které na trasu vyznačil druhý tým. U každé značky se mohou nacházet nějaké úkoly a tím, že je hrající skupina řeší, dostává se dál, až dojde do cíle. Tam většinou hledá nějaký „poklad“.

Stopovaná se hodí do přírody. Mohou se jí ozvláštnit výlety s dětmi. Děti mají stopovanou rády. V této hře se ukrývají prvky napětí, nového poznávání a sportovního vyžití.

Přesně si vzpomínám, kdy jsem hrála stopovanou poprvé. Bylo mi asi pět nebo šest let a splnil se mi velký sen, dostala jsem pejska. Celá rodina byla štěnětem nadšená, když trochu povyrostlo, všelijak jsme ho cvičili a zdokonalovali. A protože se jednalo o jezevčíka, někdo z rodiny přišel s nápadem, že je třeba rozvíjet i psíkův čich.

Tedy jsem měla s předstihem kamsi běžet a někam se dobře schovat. Naši mě ujišťovali, že mě s pejskem zcela určitě vystopují… Ten adrenalin mne bavil a také důležitost mojí role. Budou mě hledat! Běžela a chvátala jsem, co mi nohy stačily, skrz známé pole, dál po louce a potom cestou podél lesa nedaleko chatkové oblasti. Zahlédla jsem malý rybníček. Kolem něj košaté stromy. Perfektní místo k úkrytu! Dalo mi to práci, ale vyšplhala jsem se trochu výš, do hustých větví stromu, tam jsem se usadila a čekala na své rodiče, až přijdou s malým stopařem.

Protože jsem zvolila místo, které se od našeho domu nacházelo celkem daleko, i to čekání bylo docela dlouhé. Naštěstí byl mnou vybraný úkryt na cestičce, jíž jsme s jezevčíkem procházeli často. Proto se po čase rodiče se psem skutečně u mého úkrytu ocitli. Pobízeli Tapa, aby hledal, ale Tap mě na tom košatém stromě ne a ne najít. Když se mi zdála ta doba nekonečná a hra mě už přestávala bavit, vzpomínám si, že jsem ze svého úkrytu začala pískat. Na rozdíl ode mne zřejmě mé rodiče tahle stopovaná stále neomrzela.

Okřikli mě, ať nepískám. Proto jsem ztichla a dál čekala. Chodili s Tapem okolo stromu, pobízeli ho, aby hledal. Pak pokročili kus dál. A ještě, už byli se psem až za rybníkem. Najednou se mi zdálo, že slyším, jak mě volají. Hlavou se mi prohnala myšlenka, že třeba jen „na oko“, aby pejska pobídli k většímu úsilí. Vždyť vědí, že jsem tady, tak proč volají? Jenže hlasy a kroky mých rodičů a drobného pejska se vzdalovaly, až jsem neslyšela nic, než zpěv ptáků. A začali mě štípat komáři. Bleskurychle se stmívalo. Nesměle jsem uvažovala, co dál. Mám vylézt? Nebo se naši za chvíli vrátí a budou se zlobit, že nejsem na stromě a nečekám, až mě stopař vystopuje? Asi jsem takhle váhala ještě notnou chvíli, protože moje vzpomínka pokračuje vybavením si veliké tmy. Pouze od nedalekých chatek na mě blikala světla z plápolajících ohýnků, smích a rozpustilé povídání. Jenže já z těch chatařů nikoho neznala. A bála jsem se. Najednou jsem zapomněla cestu domů. Bloudila jsem setmělou přírodou a držela jsem v sobě pláč.

Příhoda skončila dobře. Za čas se ze tmy vynořili mí rodiče, zlobili se tehdy, že jsem z úkrytu nevylezla dřív. Ale byli moc rádi, že jsem se dočista neztratila. Od té doby jsme už stopovanou s naším jezevčíkem (a vlastně ani žádnou jinou) nehráli.

Až za mnoho let, s mými dětmi. Taková naše rodinná stopovaná už probíhala úplně jinak, než ta z mých dětských vzpomínek. Většinou se k nám přidaly i děti ze sousedství a každý z týmů vedl jeden z nás, dospělých. U jednotlivých praporků jsme se zastavovali a užívali legraci při plnění úkolů.

Samozřejmě zlatý hřeb této hry je poklad. Jednou sáček s bombóny, jindy nafukovací balónky, bublifuky, či jiné drobné pozornosti. Pokaždé rozzářil pátrací skupině oči. Zcela odlišně, než kdyby takové dárečky děti dostaly jen tak.

Jak je to s vámi? Hráli jste, hrajete nebo máte v plánu hrát stopovanou? A ztratili jste se někdy, tak jako já?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na