Garance rychlosti

Opravdu jsem bezkonfliktní člověk. Jakákoliv situace, která by měla jen trochu hrozit sporem mě děsí a pokud to jde, raději se jí vyhnu, hledám náhradní možnosti, diplomatická řešení. Nezřídka polykám křivdy, myslím si své a v duchu si na uchlácholení přeříkávám citáty typu srážka s blbcem. Ovšem čas od času vyplave na povrch nezadržitelné nutkání učinit spravedlnosti, nebo lépe principu, zadost.

V tom, co chci následně vylíčit, hraje jistou úlohu i můj postoj k nakupování. Nakupování bytostně nesnáším. Jediný obchod, kam vstupuji ráda a s úsměvem je obchod s látkami. Do některých naopak nevstupuji pro jistotu vůbec. Bohužel do toho s potravinami prostě někdy musím. Máme u nás jeden, kam nechodí tolik lidí, kde jsou prodavačky milé, pomohou s vyrovnáním nákupu do tašky a stačí ještě prohodit pár vět o počasí. Jen brzy zavírá. Takže v onen den jsem zkrátka musela do marketu. No jo, už ve dveřích vidím nával, košíky nikde (na tři věci nepotřebuji vozík), uličky zablokované paletami se zbožím a bezprizorními vozíky, to co se nacházelo před měsícem vlevo vpředu je teď vpravo vzadu, úpííím. Po několikaminutovém pátraní poskládám svůj mini nákup do náruče a spěchám k pokladně. Ze tří běží jedna, fronta je značná. Hurá, k druhé kase se blíží prodavačka. Hbitě se nás pár zákazníků přesouvá jinam, když v tom se dozvídáme, že máme smůlu, protože její pokladna nefunguje. A tak zvedám oči v sloup … a ejhle. Nade mnou visí cedule s velkým, i mému ne právě bystrozrakému oku čitelným nápisem: GARANCE RYCHLOSTI – bude-li před vámi více než pět lidí, požádejte si o poukázku 20,- Kč jako kompenzaci za váš čas (nebo něco v tom smyslu). A moje nutkání po uplatnění principu bylo silnější než pud sebezáchovy. Přede mnou sedm lidí (za mnou minimálně také tolik), v rukách nákup za 40,- Kč, takže minus 20,- je polovina v kapse.

Konečně se dostávám na řadu a s křečovitým úsměvem a slušně podaným vysvětlením žádám paní pokladní o onu poukázku. Kupodivu pokladní zachovala dekorum, hrábla do šuplíku a vyndala kupon v hodnotě 20,- Kč. Nebyla to tedy ona poukázka, tu prý mi vydají na základě tohoto kuponu, a to na opačné straně obchodu u červených vrat. Aha! No co, teď už nemůžu couvnout, navíc na mě upírá zrak většina přítomných zákazníků. Opět tedy prokličkuji prodejnou a zvoním u vrat. Čekám. Otevře mladý klučina v dress code obchodu.Vysvětluji celou situaci. „Musím se zeptat“ a mizí. Čekám. Otevře žena rovněž v plášti s logem marketu. Počítám s tím, že ji mladík o všem obeznámil a tak podávám kupon. „Za co?“ zahučí žena hrozivě. Znovu docela statečně vysvětluji. Kupon je mi vytržen z ruky, vrata zabouchnuta. Tak čekám. Dveře se opět otvírají a tatáž osoba mi podává beze slova dvacetikorunovou poukázku s číselným kódem. „To si mám nechat proplatit u pokladny?“ osmělím se. „Ne, to platí při dalším nákupu.“ Děkuji, procházím celým obchodem a v těsném závěsu za mnou tři prodavači. U východu se otáčím a vidím, jak se všichni sklání nad nefunkční pokladnou. Domů přicházím minimálně s půlhodinovým zpožděním.

Uplynuly tři dny, v práci mi došlo kafe a tak vyrážím s mírným mrazením v zádech uplatnit poukázku v dalším nákupu. „Jé, co to je?“ diví se paní u pokladny. „Garance rychlosti,“ odvětím. „No kdo vám to dal?“ Nečekaje na odpověď se zmatená pokladní otáčí na kolegyni a prosí o radu co s tím. Dle pokynu mi projede čtečkou nákup a následně i poukázku. Zaplatím, ale okamžitou kontrolou zjišťuji, že poukázka je sice na účtence uvedená, nikoliv však odečtená. A tak se vracím, čekám až paní odbaví dalšího zákazníka a reklamuji. „Tak tohle já nevyřídím, to musíte u zástupkyně tam na konci prodejny v těch červených vratech.“ Počítám do tří, nabádám se ke klidu a vyrážím za zástupkyní. Zvonek, červená vrata se otvírají, vysvětluji. Je mi sděleno, že to zřejmě platí jen u nákupu nad 500,- Kč. Oponuji, neboť ani to titěrné písmo na poukázce nic takového nesděluje. Vrata se zavírají. Čekám. Konečně! Paní zástupkyně mě vyplácí na místě a v hotovosti. Boj o uplatnění principu je u konce. Cestou domů přemýšlím, co si o mě personál marketu myslí a asi to vím. Mám zpoždění, přidávám do tempa a do rytmu kroků si opakuji: zpro-pa-de-ná ga-ran-ce rych-los-ti, zpro-pa-de-ná ga-ran-ce rych-los-ti (byla jsem možná trochu vulgárnější), začínají mi cukat koutky, culím se a nakonec se směju jako blázen. Procházím kolem kontejnerů, kde známý místní chlapík loví papír do sběrny. S pusou od ucha k uchu mu podávám dvacku a rychle prchám. Můj smích by mohl špatně pochopit.

Foto: pixabay.com