Relaxuji v zahrádce. Trhám krásné červené jahůdky a těším se, jak si na nich pochutnáme se šlehačkou. Hlavou se mi honí myšlenky. Zabloudily ke známkám z češtiny mé osmileté dcerky. I když si nemůžu stěžovat, má jen jedničky a dvojky, jen mám takové nelibé tušení, že dvojky a to převážně z diktátů začínají hrát prim. I když jí o víkendech vždy nadiktuji nějaké cvičeníčko, vždy se nějaká ta chybka objeví. Vím, že dvojky jsou nádherné známky a vůbec proti nim nic nenamítám, ale je dcerka teprve ve druhé třídě, kde se probírají tvrdé a měkké samohlásky a velká písmena ve jménech, tak mám trochu obavu, jak si příští rok poradí se složitostmi třetí třídy, kde se probírají o dost těžší vyjmenovaná slova a moc času na opáčko dvojky není.
Miska se plní jahodami a já mám dobrou náladu. Mám radost, že se je ovoce dostatek a já dětem upeču ještě nějaký koláč. Však jsem s nimi taky letos měla hromadu práce. První plody byly shnilé a napůl sežrané od nějakých škůdců a chvíli to vypadalo to, že snad celá úroda přijde nazmar. Nelenila jsem a ostříhala vše přebytečné a ještě jsem jahody s těžkými plody, které polehávaly na zemi, přivázala na malé klacíky. I když to bylo pracné a dosti netradiční, povedlo se mi většinu úrody zachránit. I zbytek odpoledne pokračuje slibně. Péťa mi dává ke kontrole domácí úkol z češtiny. Jen doplňovačka i a y a velkých písem. Vše má bez chyby.
Jenže neuběhl ani týden a dcerka hlásí trojku. První a jak se později ukázalo i poslední za druhé pololetí. Známka z posledního diktátu, který pro ni byl dosti důležitý. Záviselo na něm, jestli se paní učitelka přikloní na vysvědčení k výbornému ohodnocení z češtiny či za tento předmět bude hodnocena chvalitebně. Dobrá, dostane tedy dvojku, důležitější je aby se trochu „vypsala“ a přestala dělat chyby: ot Terezki či s aničkou v úterí. Výše zmíněné chyby vypadají dost hrozivě, ale naštěstí jsou spíše výjimečné, k těm nejčastějším patří především zapomenuté háčky a čárky.
A zase na zahrádce. Venku sluníčko, vane malý větřík, ptáčci poletují průzračným povětřím a já nemyslím na nic konkrétního, ale paradoxně myslím na všechno. Napadlo mě, co uvařím k večeři, už vím, na co jsem zapomněla při rozhovoru se švagrovou, a napadá mně, jak zaonačit s dcerkou opáčko češtiny o prázdninách, tak že ji učení neznechutím, ba dokonce tak, že si ani nevšimne, že se učí. Je to jednoduché. Bude psát prázdninový deník. Koupím, nebo udělám nějaký krásný deník a bude. Vlastně by to nemělo být tak složité. Stačí sešit, pár samolepek princezen a víl na nalepení na sešitové listy růžový balicí papír na obalení. Po té říkám dcerce: „co myslíš, nevyrobíme pěkný deníček, aby si mohla zaznamenávat prázdninové zážitky?“ Odpověď mě drobet překvapí: „nemusíme vyrábět, já si vezmu sešitek, který si vybrala v družině.“ Na konci školního roku si družinové děti mohly vybírat dárek podle své celoroční aktivity v družině a Péťa si vybrala růžový sešitek s motýlkem a pastelově barevnými stránkami, ze kterého byla úplně nadšená a nyní ho chce „obětovat“ na deník. Své nadšení promítá i do deníku a ještě před začátkem prázdnin jednoduše popisuje své (naše) víkendové akce. Aby se jí zážitky dobře četly, ráda přistupuje na to, že společně opravujeme několik napsaných chyb. O prázdninách můžeme ještě oživit radost ze psaní několika vytištěnými fotkami a snad se zdokonalí i v té češtině. A v nejhorším případě si jen uchová vzpomínky na jedno (snad) krásné léto.
I Vám přeji krásné prázdniny a uchovejte si nádherné vzpomínky.
Foto: pixabay.com