Ráno nás zlatavé sluníčko vyžene ze spacáku i stanu. Po snídani následuje osvěžení v místním bazénu. Bazén náležící ke kempu není nikterak veliký a oproti včerejšímu večeru, kdy zde byla téměř hlava na hlavě, je zde nyní téměř absolutní soukromí. Chvíli plaveme, potápíme se, ale i jinak blbneme v osvěžující, průzračné vodě, poté vystavujeme své tělo slunečním paprskům a očím dopřáváme nádherný pohled na okolní horskou scenérii.
Po dostatečném, chladivém osvěžení, jakým bezpochyby byla příjemná koupel, vyrážíme na dnešní výšlap. Jdeme lesní stezkou, která se vine částečně po rovině, trochu do kopce. Občas uvidíme červenou jahůdku, nebo malinu, postřehneme i zvláštní rostlinu, či spíše keř, který silně připomíná maliník, ale její plody mají fialkovou barvu, zpozorujeme i množství světle fialově zbarvených bramboříků, kvetoucích volně podél cest. Les pozvolna ustupuje a my procházíme podél pastviny, na které se pasou krávy. Cílem dnešního výletu je hrad Gutenberg, který stojí ve městečku Balzers. Romantický hrad jsme pozorujeme již během naší cesty, majestátně se vypíná na kopci skoro v samém středu výše zmíněného městečka.
Hrad pochází asi ze 12. století. A je opředen pověstí: V blízkosti hradu uviděl pastýř nádhernou pannu, která se zářícím mečem střežila poklad. Její zlaté vlasy byly zapleteny do dvou copů, smaragdy a rubíny zdobily její čelo. Panna, která čekala na vysvobození, říká pasáčkovi: „když se kolem mých vlasů třikrát otočíš, aniž by ses díval a promluvil, budu vysvobozena a ty získáš velký poklad.“ Statečný mládenec, který již myslel na velké bohatství, zavřel oči i pusu a otáčí se. Jednou, podruhé a když se otáčí po třetí, tak tu mu zavřenýma očima probleskne zlato. Otevře oči a vidí, že drží v každé ruce hada. Ze rtů mu vyklouznou slůvka „to je ale zima.“ Pak slyší jen mohutné zahřmění, se kterým mizí krásná panna i blyštivý poklad. Jen za zdí slyší chlapec bědování a lamentování: „nyní musím čekat dalších sto let na vysvobození.“
Asi jsme nepřišli ve správný okamžik a neviděli jsme pannu se zlatými vlasy ani nádherný, třpytivý poklad. Ale k vidění je toho i tak dostatek. Skromná růžová zahrada, věže hradu, a hlavně klikatící se řeka Rýn, která přirozeně, ale to po celé západní části, odděluje Lichtenštejnské knížectví od Švýcarska.
Zpáteční cesta do kempu nás vede i údolím kolem Rýna a my si zde na chvíli odpočineme. Voda je zde chladivá a ty odvážnější z nás si své nožky smáčejí i v sousedním Švýcarsku.
Cestuji ráda a koukám, že v Lichtenštejnsku je taky moc hezky. My letos užívali krásy naší vlasti na Třeboňsku, ale příští rok chceme zase ven a tohle je skvělý tip. Tak uvidíme.