Jsou knihy, které se čtou lehce, dokonce i s úsměvem na rtech. A pak jsou knihy, při jejichž čtení cítíme mrazení v zádech a nepříjemnou úzkost, která však není způsobena autorovou fantazií, ale naopak tím, že jde o syrovou realitu. O příběh, který se skutečně stal, i když je naprosto neuvěřitelný. A přece by tyto knihy měly být přečteny, abychom nezapomněli. Zapomenout totiž znamená udělat ty samé chyby znovu.
Ve věnování ke knize se píše: „Tato kniha je věnovaná všem obětem nacistického Německa, mužům, ženám, a především dětem, a všem po celém světě, kdo i dnes trpí tím nepřestávajícím zlem, které prohlašuje, že nějaká rasa, přesvědčení či barva pleti je nadřazená těm ostatním.“ Těm šíleným myšlenkám není konec a je jen na nás, aby se opět nezměnily v ještě šílenější činy.
„Před více než sedmdesáti lety jsem byla dárečkem pro Adolfa Hitlera. Jako miminko mě ukradli a stala jsem se součástí jednoho ze zrůdných nacistických projektů: Lebensbornu.“
Program Lebensborn, výtvor Heinricha Himmlera, unesl až půl milionu dětí z celé Evropy. Prostřednictvím procesu nazvaného germanizace se měly stát příští generací árijské rasy během druhé fáze konečného řešení.
V létě roku 1942 museli rodiče napříč nacisty okupovanou Jugoslávií podrobit své děti zdravotním kontrolám určeným k posouzení rasové čistoty. Jednomu takovému dítěti, Erice Matkové, bylo pouhých devět měsíců, když nacističtí lékaři prohlásili, že je vhodná k tomu, aby byla „dítě Hitlera“. Převezli ji do Německa a umístili k politicky prověřeným pěstounům. Z Eriky se stala Ingrid von Oelhafen.
O mnoho let později začala Ingrid odhalovat pravdu o své identitě. Přestože s blížícím se koncem války nacisté mnoho záznamů o projektu Lebensborn zničili, podařilo se jí objevit dokumenty a důkazy, které ji zavedly zpět do místa narození a k její původní rodině. Postupně tak odhalila a zrekonstruovala celý svůj příběh – příběh Hitlerova ukradeného dítěte.
Ukázka z knihy:
Více o knize najdete na https://www.grada.cz/hitlerovy-ukradene-deti-10048/
Je to již poněkud déle, co jsem zkusila číst Mein Kampf. Dostala jsem se asi do jedné čtvrtiny a knihu odložila.
Přestože je tolik let po válce, je stále aktuální si hrůzy války připomínat. Jen je otázka, kolik lidí takovouto knihu čte a zda toto téma osloví hlavně mladé. Upřímně říkám, že ač jsem narozena na sklonku padesátých let, číst knihu nebudu. Nemám v oblibě téma, ze kterého jde strach.