Ono je to těžké. Člověk si vybere zaměstnání, které ho nadchne, naplňuje, baví a kde je mu fajn. Ovšem po čase mu fajn není, protože… Protože je problém v lidech. Pracovní kolektiv dovede všechnu radost, jistotu ze sebe sama, spokojenost a ideály zadupat tak hluboko, že nezůstane jediná stopa, která by počáteční euforii připomínala.
Kolegové
Kolegové jsou lidé, kteří s vámi plují na stejné lodi. Stejně jako vy, musí se i oni podřizovat nějakým pravidlům „ze shora“. Měli by vám být ve vašem zaměstnání nejblíže. Kamarádské vztahy na pracovišti jsou asi to nejlepší, co vás zde může potkat. I obtížná činnost pak ztrácí své ostré hrany a po boku milých lidí se nebojíme přistoupit k zadanému úkolu kurážně a s odvahou. Pokud jsou vaši kolegové přátelští lidé, je pracovní atmosféra příjemná a s trochou humoru může být vlídná a pohodová.
(Ne)přátelé
Stačí jeden jediný člověk, který vás v práci nemá rád a ráj se obratem mění v peklo. Cítíte nevlídný pohled, jenž vás doprovází na každém kroku. Možná žárlí a bojí se, že svými kvalitami ohrozíte jeho pevnou pozici před šéfem nebo jste si prostě nesedli jako lidé.
Co s tím? Svou práci máte rádi, přesto se cítíte jako pod drobnohledem a vnímáte nepříjemného kolegu, který čeká na vaši chybu. Vyplatí se být trpělivý a dát na čas? Ze zkušenosti mohu poradit, že někdy je skutečně nejlepší vyčkávat, neutíkat hned, ale hledat způsob, jak se s novým člověkem trochu poznat.
Pokud to alespoň maličko jde, nepěstovat averzi vůči dotyčnému a v případě, že dojde na lámání chleba, pokusit se ulomit z toho svého, podat jako první pomocnou ruku a poodhalit tak vlastní charakter. Tehdy by měla nedůvěra zvolna opadat. Po čase je dobré hovořit o svých pocitech, tak abychom jednoznačně vystihli, co nám vadí. Pokud se přesto nedaří a nevlídný kolega ohrožuje kvalitu naší práce, měli bychom o problému na pracovišti informovat vedoucího pracovníka.
Nadřízení
S nadřízenými se vždy nemusíme vysloveně sladit a spřátelit, protože přece jenom nejsme ve stejné pozici. Vztahy k nadřízeným bývají někdy komplikované našimi nároky a přáními, které bychom si sice rádi dopřáli, ale nedovedeme se o ně přihlásit. Často se na pracovišti hovoří o nespokojenosti s platem, s prací jako takovou, s pracovní dobou a šéf ani netuší, co se lidem nelíbí. I s nadřízenými je nutné hovořit, sdělovat a vyjadřovat se. Buďme přímí a učme se hovořit o všem, co nás netěší.
Podřízení
Dobré je být empatičtí k podřízeným. Vzpomeňme si, že jsme možná byli před lety na jejich místě. Jak nám bylo? Co nám scházelo? Ptejme se a chtějme slyšet. Důležité je být zároveň i důsledný k plnění námi zadaných úkolů. Dopad z špatně vykonané práce ze strany podřízených se nese i na nás, za práci podřízených zodpovídáme a tedy je nutné mít úkoly podřízených splněné a v pořádku.
Láska na pracovišti
Je velký problém. Raději se vyhnout obloukem. Vnáší do kolektivu mnoho negativních emocí. Okamžitě jsme pod lupou. Náš specifický vztah k milované osobě nelze udržet pod pokličkou. Emoce, slabosti a pikantnosti do práce nepatří. Ovlivňují náš výkon. Jsme zranitelní a zhlouplí. Směšní a průhlední. V podezření, že své lásce „nadržujeme“. (Možná jí skutečně pomáhám trochu víc, než ostatním…?) A navíc jsou jakékoli projevy našich citů na pracovišti zcela nepřípustné.
Velký / malý kolektiv
Je výrazný rozdíl, zda pracujete ve velké firmě a s velkým pracovním kolektivem nebo je vás v práci hrstka. Lze to přirovnat k životu ve velkoměstě (obří pracovitě) a na malé vsi (malá firma), na velkém pracovišti se možná neznáte ani jmény. Netušíte, komu jste sympatičtí nebo trnem v oku. Třeba o tom ani nepřemýšlíte. Tam, kde je vás pár o sobě i více víte. Možná jste si mezi hrstkou lidí i jisti větším bezpečím, cítíte pospolitost, která by se dala přirovnat k soudržnosti rodinné. Jsou typy lidí, kteří lépe snášejí anonymitu, jiní vyniknou mezi malým hloučkem lidí. A pak je také spousta individualistů, kteří o žádný pracovní kolektiv nestojí a „kopou vlastní ligu“.
Jak jste na tom vy?
Foto: pixabay.com