Čtení. Skoro základní lidská dovednost. Možná si někteří, nebo některé z Vás vzpomenou, jak se učili číst sami a možné si vzpomenete i na první předčené slovo či větu.
Já si vybavuji svůj první a jediný slabikář, jehož ilustrace na obalu obsahovala první tři písmena abecedy – ABC. Mám matný dojem, že písmeno C bylo napsáno červenou barvou, B modrou a písmeno A bylo vyvedeno ve sluníčkově žluté barvě. Dále si vzpomínám, že mi má první kniha oznamovala, že máma mele maso a Ema má mísu.
Mé starší děti se učily číst ze slabikáře a živé abecedy podobným způsobem jako já. Nejdřív se naučily slabiky, ze kterých skládaly slova, poté krátké a posléze i dlouhé věty.
I když už před nástupem mé nejmladší dcerky ke mně dolehly hlasy, že uvedený způsob – hláskování – není jediná metoda, kterou se děti učí číst, s novou metodou čtení – genetickou – jsme se začali důkladněji seznamovat od září letošního školního roku, tedy od té doby, kdy Lucka usedla poprvé do školní lavice.
Nejprve následovala sluchová cvičení. Paní učitelka dětem ve škole, ale i my rodiče jsme doma měli za úkol dětem říkat po písmenkách krátká slova, která děti spojovaly v slova mluvená. Jako příklad uvádím několik slov: D*Ů*M, dům, P*E*S, pes, a postupně jsme volili delší a delší slova a za pár dní již nebylo pro děti těžké spojit dohromady třeba slovo kanalizace či Lovosice.
Zároveň s výše uvedeným se děti učily poznávat velká tiskací písmena a již četly první slůvka. Teprve po zvládnutí celé abecedy velkých tiskacích písmen se přidávaly písmena malá a psací. Ve škole děti četly se slabikářů, doma z knížek, napsaných přímo pro genetickou metodu čtení.
Lucka dostala krásnou knížku – pohádkové čtení, od spisovatelky Evy Horákové s krásnými ilustracemi Venduly Hegerové. Knížka se skládá s dvanácti příběhů, řazených od těch nejjednodušších s jednoslabičnými slovy po složitější se slovy trojslabičnými a vše samozřejmě psáno jen velkými tiskacími písmeny. První příběh, který předčetla pojednával o duchovi Benovi. Příběh jsme četli v době, když dcerka znala všechna písmena, vyjma dvojhlásek au, ou a písmena ch. Z toho důvodu se dceři nepovedlo složit v textu se hojně opakující slůvko D*U*C*H. Proto jsem jí poučila: „Lucinko, příště předčti písmena c a h jako ch, a Lucka mi ihned odvětila: „ když tam má být ch, proč ho tam rovnou nenapíšou?“
Nicméně příběh o duchovi ji natolik uchvátil, že se dožadovala pokračování. A protože má šikovného bratra, hned pro ni mini příběh s kratšími slovy napsal:
„POJĎ NA TEN HRAD.“ „A CO DÁL?“ PTÁM SE JÁ. „BUDEM SI HRÁT,“ „A NA CO?“ PTÁM SE JÁ. „UVIDÍŠ A NEMĚJ STRACH.“ DUCH BEN BYL HODNÝ, A MĚL MĚ RÁD, TAK JSEM MU ŘEKL, „JDU S TEBOU.“ DUCH BEN BYL RÁD A TAK JSME LETĚLI, BYLO MI FAJN. „LEŤ VÝŠ, „ ŘEKL JSEM A BEN LETĚL, „TO JE MŮJ DŮM,“ UKÁZAL BEN, „TAM DOLE, TEN MALEJ“ A JÁ UŽ JSEM HO UVIDĚL. „TO JE TEN HRAD,“ UKÁZAL BEN. JDEME SI HRÁT A TO JE FAJN.
A na závěr chci poděkovat rodině 21 za to, že je i za to, že jako výhry zasílá nádherné knížky, které děti přímo hltají.