Nevím jak vy, milí rodičové, ale já neměřím ubíhající čas na roky kalendářní, nýbrž na ty školní. Také známých a kamarádů se neptám, kolik je jejich dětem let, ale do které že to chodí třídy. Jaké je pak moje překvapení, když odpovídají do páté a já mám v živé paměti, když se ty copaté cácorky a stydliví klučinové chlubili svým prvním vysvědčením.
V televizi nás čekají reportáže a varování psychologů, abychom nebyli na své ratolesti příliš přísní, vytvořili klidnou atmosféru a děti tak beze strachu s vysvědčením došly až domů. My rodiče, kteří průběžně sledujeme školní výkony (i nevýkony) svých potomků, informujeme se u pedagogů a s ne vždy lehkým údělem žáčkům pomáháme, víme co nás čeká a onen hodnotící list už nás příliš nepřekvapí a nezaskočí. A dokonce si myslím, že už teď má každý připravenou nějakou tu odměnu (pro dítě, nikoli pro sebe). Nebo ne? Že si ji ten váš lump, lenoch, lajdák, snílek a popleta nezaslouží? I tak se za ni přimlouvám. Mám totiž jednu každoročně se vracející vzpomínku.
Když jsem ukončila pátou třídu, tradičně se samými jedničkami, přestěhovali jsme se. Šestá třída pro mne znamenala jednu velkou neznámou. Úplně cizí prostředí, spolužáci i učitelé. Brrr! A ejhle, v pololetí se mezi jedničkami šklebila trojka z matematiky. „To spravíš, to je tou změnou“, řekla tehdy mamka. Nespravila jsem. Stejná baculka se roztahovala i na závěrečném vysvědčení. Jako dnes vidím maminčin mrazivý pohled … a jenom poloviční odměnu. Přála jsem si tehdy 100 korun na úžasný slaměný klobouček ozdobený třešinkami. Padesátikoruna stačila tak na kšiltovku. Taková nespravedlnost!
Tu trojku z matematiky nezpůsobila změna školy. Kamarády jsem si záhy našla a s učiteli vycházela. Jen ten matikář… Jak já se ho bála! Nevím proč, nemělo to žádný racionální důvod, ale když vešel do třídy, rozklepala se mi kolena, srdíčko se třepetalo úzkostí a mozek odmítal myslet, natož matematicky. O tom však maminka neměla nejmenší tušení, no a konec už znáte. Můj problém zmizel společně s učitelem, naštěstí odešel na jinou školu. Ne vždy je ale řešení tak rychlé a „samovolné“.
A co z toho všeho plyne? I když je to někdy obtížné, spolkněte větu: „Nepotěšil jsi mne, ani já tě nepotěším“, a zkuste začít pochvalou. I kdyby to mělo být jen za jedničku z tělocviku. Přejděte k hodnocení průměrných výsledků a zakončete zamyšlením nad těmi podprůměrnými. A odměňte. Věřte, je to důležitý motivační prvek. Nic není totiž černobílé a často i drobné křivdy z dětství si s sebou neseme celý život.
Abych ale nekončila tak pateticky. Jsou i tací, že, moje milá dcero, kterým je vysvědčení a vše kolem docela lhostejné. Upřímně, trošičku jim závidím.
Poslední školní den se neodvratně blíží, ovšem vy máte přece jen ještě chvilku zavzpomínat na ta svá vysvědčení, pocity a odměny. Pochlubte se.
Foto: pixabay.com