Čím to je, že si z tohoto období nemůžu vybavit něco zásadního. Průlomového. Devátý měsíc se nese v duchu stereotypu. Zase další měsíc, který mi dal zabrat, ale přitom přinesl něco dobrého- jeho konec. Další přelet z rodné hroudy, který na mně a mém, přes pupečník kdysi spojeném souputníkovi, zanechal stopy. Tři měsíce ve vlasti a dítě se v turecké školce nemůže vzpamatovat. Jak mu to mám vysvětlit?
Štěstí nemá záviset na tom, co je okolo. Ale buďte klidné, když dítě pláče, že nerozumí, že chce tu školku, co mělo předtím, že má rádo TAMTY kamarády. Je to trošku pech. Sedět zadkem se má a dá jen na jedné židli. Celý měsíc pochybuji, zda jsou moje rozhodnutí správná. Setrvat či jít. Jít a postrádat. Zůstat a postrádat. Kolotoč.
Jóga a plavání a chůze. Chodím hodně ven. Mezitím stíhám 14 dní lavírovat na hraně histaminu a hamletovské frustrace. Tentokrát jsem narazila na šikovnou lékařku, říká, že se to pokusíme zvládnout bez injekce. Zkouším další antialergika a vpravdě, začínám být alergická na tolik léčiv. Vyhrnuji rukávy, čistím zásoby léků, přesunuji nábytek. Měním pokoje pro ložnice. Ke konci stěhování, mi je na duši lépe. Odbourat některé nánosy smutku, však tělu zabere déle. Po tolika lécích, si připadám přiotrávená. Jsem podrážděná a nervózní.
Společenský život je v pořádku, přítelkyně se po prázdninách, vracejí a tak všechny vzpomínáme, jaké to bylo DOMA. Začátek školního roku je pro nás těžší i proto, že bychom chtěli synovi dopřát mezinárodní školku, ale nestačí nám na to finance. Poslední zářijový týden dostávám raport z jeho turecké školky: “Zase začal mluvit.”. Jaká úleva. Měli jsme chvilku pocit, že nebude komunikovat ani česky. Paličák a dobrodruh. Jako jeho rodiče a ještě víc, narozený ve Štíru…
Každé ráno sedím a koukám z okna, do listí. Jsem ráda, že nám tam ta třešeň roste. Koukat do zdi, jako to mají jiní obyvatelé Istanbulu (domy jsou tak blízko sebe), by bylo jako klepnutí paličkou. Poslední dřevěná narkóza. Snažím se pracovat. Vlastně mám pocit, že tento měsíc jen vařím, zpívám a píšu. Není to špatné. A vlastně to ani jinak nejde, s histaminem v těle a zánětem močového měchýře, moc parády ve sportu nenaděláte. Začínám tušit, že na problém se musí odjinud. Jak se ale donutit ke spokojenosti. A k osvícení mi nestačí jiskry vylétající z osvětlení. No, málem jsem opravdu v září zářila. Jaké štěstí mít doma elektroinženýra! Co bude v říjnu? Bude líp… Těšte se.
Teď mne napadá, že něco se mi v září podařilo. Udělala jsem svůj první “yard sale/garage sale” (výprodej doslova z domu). Posbírala jsem všechny miminkovské věci a prodala téměř vše za minimální cenu, 2 liry za kus. Všechno, co jsem vybrala, jsem věnovala příteli v nouzi. Takže výzva pro všechny bojující s nadváhou – dělejte věci, které mají váhu…