Spisovatelku Hanu Hindrákovou už z našeho webu asi znáte. Znáte ji jako spisovatelku, cestovatelku a ochránkyni Afriky. Má ale novou životní náplň, o které jsme si povyprávěly. Jak spolu funguje mateřství a psaní?
Psala jsi i v průběhu těhotenství?
Psala jsem téměř celé těhotenství a pracovala jsem na knize Lovci lebek a na Očarované. Byla jsem dost přecitlivělá, pořád mě něco dojímalo a rozesmutňovalo, a když jsem měla psát o vraždě malé holky, dělalo mi to opravdu problém. Dokonce takový, že jsem zvažovala, že tu kapitolu z knihy vypustím. Měla jsem také velké výkyvy nálad, ale to se na psaní příliš neprojevilo. U Očarované se mi špatně psalo o tom, jak hlavní hrdince zemřel otec. Protože mi tentýž rok umřel táta, bylo by to pro mě náročné i bez těhotenství, natož s ním. Na druhou stranu mi to ale pomohlo, protože jsem se z toho vypsala. Knihu jsem zdárně odevzdala ten samý týden, co se mi narodil syn (narodil se měsíc před termínem). Do druhého trimestru jsem dělala i autorská čtení, ale z důvodu přecitlivělosti jsem musela vynechávat čtení ukázky z knihy Děti nikoho, protože se mi při tom chtělo brečet. Celkově to pro mě bylo dost náročné období a jsem ráda, že ho mám za sebou.
A jak to bylo dál, když se Kája narodil, měla jsi čas a chuť psát?
Když se Kája narodil, neměla jsem na psaní vůbec myšlenky. Všechno to pro mě bylo nové, byla jsem z toho vyplašená a byla jsem ráda, že jsem zvládala věci kolem miminka. A když jsem měla chvíli čas, kdy jsem zrovna nepřebalovala, nekrmila, neodsávala a nevyvařovala lahvičky, tak jsem spala. Celé šestinedělí (a další rok) jsem byla permanentně nevyspalá a první týdny si skoro nepamatuju. Ze začátku jsem měla problém s kojením a tak jsem celý první měsíc odsávala. Nechtěla jsem to vzdát a dát miminku lahvičku, a tak jsem ho na radu laktační poradkyně krmila cévkou. Bylo to opravdu náročné období. Po měsíci se konečně podařilo, že začal sát. Za dva dny budou Kájovi dva roky a konečně už spí celou noc. To je velká úleva.
Otevřel ti cestu i k jiným tématům?
Chvíli jsem zvažovala, že bych zkusila psát i pohádky, ale zatím jsem k tomu neměla dost inspirace. A tak pokračuji s Afrikou. Hodně mu o Africe vyprávím. Už ji pozná na mapě, ví, že tam žijí lvi a Masajové. Umí dokonce ukázat, kde leží Keňa. Ráda bych ho tam vzala, ale až bude větší, teď rozhodně ne.
Jaký příběh z Afriky tedy zpracováváš?
Můj nový román – Smrtící byznys, který vyjde v září tohoto roku, je thriller odehrávající se v Ugandě a hlavním tématem jsou falešné léky dovážené z Číny. Kniha vypráví příběh Ellen Hradecké, která přijíždí do Ugandy, aby tam společně s doktorem Michaelem Lewisem pracovala na klinice jako zdravotní sestra. Na ugandské klinice dochází k podezřelým úmrtím dětí na malárii. A pak jednoho dne najde Ellen na klinice deník doktora Ogota, který před časem záhadně zmizel a dozvídá se šokující věci. Léky na malárii obsahovaly toxické chemikálie a jedy. Ellen kontaktuje Organizaci pro boj s falešnými léky a začíná spolupracovat s Rebeccou Mutule. Ve falešných lécích nehraje hlavní roli jen čínská mafie, ale i vysoce postavení úředníci z Ministerstva zdravotnictví. Důkazy mizí a lidé, co měli s falešnými léky něco společného, záhadně umírají. Ellen, Michael a Rebecca vědí, že nyní jsou na řadě oni. Začíná boj o jejich život. Nemohou nikomu věřit a žádné místo už pro ně není bezpečné. Podaří se jim zastavit smrtící byznys, nebo mu obětují život?
S kým jsi na knize spolupracovala?
Před dvěma roky mě oslovila paní, která strávila nějaký čas v Ugandě jako dobrovolnice a chtěla beletristicky sepsat svůj příběh. Když mi ho odvyprávěla, řekla jsem jí, že na beletrii to nestačí, a že je potřeba vymyslet nějaké napínavé téma, které bude její příběh doplňovat. A tak jsem se do toho pustila a narazila na problematiku falešných léků. Celý příběh se pak posunul úplně jinam, takže se jedná o fikci – alespoň co se týká příběhů hlavních postav, téma je bohužel podle reality. Spolupracovala jsem se Státním ústavem pro kontrolu léčiv, se Světovou zdravotnickou organizací, s ugandským Interpolem a s National Drug Authority Uganda. Téma to pro mě bylo velmi náročné, občas jsem z toho propadala depresi, ale chtěla jsem knihu dopsat, protože o tomto závažném problému zatím veřejnost moc neví. Doufám, že se čtenářům bude napínavý příběh líbit, ale zároveň že bude působit i jako osvěta. Kniha vyjde v září tohoto roku.
Máš čas na akce pro své čtenáře a na osvětu o Africe?
Besedování se svými čtenáři věnuji hodně času, v současné době mám jednu až dvě besedy týdně. Mohu si to dovolit hlavně díky mé obětavé tchýni, která jezdí se mnou a hlídá mi tam syna, případně ho hlídá doma. Když to někdy nejde, hlídá můj úžasný manžel, nebo mi nabídnou pomoc samy knihovnice. Kromě knihoven dělám nově besedy i na základních a středních školách.
Co návštěvníky nejvíc zajímá?
Čtenářky se hodně ptají na to, jak jsem se v Keni domlouvala, co jsem tam jedla, z kolika procent jsou mé romány podle skutečnosti a děti se hodně zajímají o život keňských dětí ulice. Termíny besed mám na svých webových stránkách: http://www.hindrakova.cz/vystoupeni/.
Jaká je podle tebe rodina 21. století?
Na jednu stranu hodně individualistická, na druhou stranu hodně facebooková. Rodina 21. století bohužel žije zejména na sociálních sítích a nemyslím si, že je to správná cesta. Lidé tam předstírají šťastný rodinný život, ačkoliv mnohdy to vůbec není pravda. A musím říct, že mě dokáže překvapit, co všechno jsou lidé schopní o své rodině na sociálních sítích prozradit.
Děkuji za rozhovor a přeji, ať se daří rodinně i pracovně…