„Kterou chceš?“, ptá se mě snad podesáté Vítek a k nosu mi přistrkuje dvě zimní bundy. „Kožíšek chceš na kapuci?“, vyzvídá dál můj tříletý synek a sundává si papučky. Dnes dobrovolně, bez reptání a zdržování. Sám se chystá na dopolední procházku, natahuje mikinu, bačkorky ukládá pod botník. Dnes totiž napadl první letošní sníh.
Vítek už od rána poskakuje kolem okna, studenou nadílku za parapetem jsme museli shrnout do plastové misky. Kluk si odněkud přitáhl zapomenuté dětské nádobíčko a „vařil“, do té doby, než se bílé vločky proměnily ve vodu. Teď chystáme všechny důležité věci, které jsou k zimním radovánkám předurčeny. Ze sklepa jsme vytáhli boby, z loňska trochu nakřáplé, ale snad letos ještě svému účelu poslouží. Tlustou čepici, šálu se Shrekem, sněhule. Taky palčáky budeme potřebovat. Sněhové koule se dělají jedině v rukavicích. „Aby to nestudilo, víš“, vysvětluje mi Víteček a trpělivě souká své ručky do zelených rukavic. Jindy by s nimi praštil o zem, dnes jeho trpělivost nezná mezí. Napadl první sníh.
Prohlíží si obrázek auta, který je na nich vyšitý a po očku sleduje, jestli se oblékám dost rychle a nemarním čas. Nechci mu kazit radost. Usměju se na něho, do ruky chytnu termosku s ovocným čajem, pod paži naložím boby, upravím klukovi čepici. Kdyby tak tušil, jak moc se mi dnes ven nechce. První sníh je pro děti velkou událostí a to i v případě, že žijí se svými rodiči na sídlišti. Sídlištní nadílka bývá na rozdíl od té venkovské obohacena o různé zajímavé příměsi. Dětem to, jak jsem zpozorovala nevadí, rodiče se musí povznést. Vyjíždět denně do přírody totiž nepřipadá v úvahu a tak nám nezbývá nic jiného, než zimu přežít i mezi panelovými baráky.
Pravidelně si domů donášíme na namrzlých rukavičkách vajgly různých velikostí a značek, roztodivné odpadky, které v mrazu změnily svůj tvar i barvu a pro naše potomky se tak staly naprosto neodolatelnými. Od té doby, co Vítek projel rukama po víkendových zvratcích, (byly totiž tak dokonale ukryté pod nánosem čerstvého kyprého snížku, že jsem bombu nezaregistrovala včas), musí mít ruce položené uvnitř v bobech. Psí hovínka, mírně namrzlá a zrádná vzpomínat raději nebudu. Proč, sakra, pejskaři po svých miláčcích v zimě neuklízejí? Nemají snad děti, nebo si myslí, že sníh za ně splní funkci uklízečky?
Se sněhovými radovánkami je to na sídlišti prostě těžší. Bílá krása vydrží jen malou chvilku a proto je potřeba si jí užít, než se promění v hustou šedivou kaši složenou dílem ze soli, dílem z písku či jiné posypové hmoty, prolitou litry nažloutlé moči místních psíčků. Zvolna táhnu boby, Víteček si v nich spokojeně pobrukuje písničku Není nutno. Do nosíku vtahuje mrazivý vzduch a přijde mu směšné, že se mu kouří od pusy. Zkouší to znovu a znovu. Míříme k malému kopečku za barákem. Je to jedno z mála použitelných vhodných míst k těmto účelům a já se vždycky z jara nestačím divit, jak mocná příroda je, že znova a znova zdevastovaný trávník obrazí mladou trávou.
Vítek ukazuje na dva pidižvíky, kteří nás v sáňkování předběhli. Matýsek a Madla z vedlejšího baráku řádí v třícentimetrové pokrývce sněhu a já se musím smát s nimi. Syn se přidává, po prvním kotrmelci je obalený jehličím a částečně rozloženým březovým listím. „To je v pohodě, to se oklepe!“, ujišťuje mě na kost promrzlý pan Koutný, tatínek těch dvou rošťáků. „A nebojte se, já tu byl ráno dřív a hovna jsem uklidil.“ No řekněte, není to bezva, když máte poblíž tatínka na mateřské? Koutní byli vybaveni máslovými sušenkami, my horkým čajem a tak jsme na kopečku za barákem vydrželi sáňkovat až do oběda. Vždyť i po blátě to hezky fičí.