Říká se, že se ženy dělí na dva tábory. Ty, co jsou na mateřské dovolené skutečně na dovolené, a ty. které si toto období odříznuté od „normální“ civilizace doslova protrpí. Já se přiznávám, že se řadím k té první skupině žen a neprožila jsem snad hezčí období v životě nebo aspoň zatím. Mně mateřská dovolená opravdu naplňovala, bylo uvařeno, jakžtakž uklizeno a člověk měl čas na děti i na to, aby se setkal s přáteli, a věnoval se i sobě.
A tak se stalo, že jsem za tu dobu propadla háčkování a obháčkovávala jsem kebulky nejen svých, ale i dětí kamarádek. Mánie se z toho stala taková, že ke každé bundě bylo ideální mít sladěnou čepičku. To už si muž ťukal na čelo. Ano, chce se to věnovat i něčemu jinému. BUCH! A jiná kamarádka mě strhla do pečení dortů. K pečení jsem měla odjakživa blíž než k vaření, tak bylo velmi snadné podlehnout. A tak jsem pekla na svátky, narozeniny, na Valentýna, na Den dětí…, zkrátka jak jen byla sebemenší příležitost, hned jsem se jí chopila.
Nyní se vám musím svěřit, jak to může dopadnout, když vy svým koníčkům doslova propadnete, ale rodinu to šťastnější neudělá. Ba co víc, ještě vám to dokonce zkritizují.
Začátkem dubna slaví synek své narozeniny. Letos to byly čtvrté v pořadí a výběr dortu byl snadný. Propadl mimoňské mánii, a tak jsem si řekla, že mu jistě udělám radost jakýmkoli Mimoněm. Ale všeho moc škodí. Začalo to tak nevinně v Kiku, kde jsem objevila hezké tričko, pak měli i povlečení. To jsou čistě praktické dárky a obojí nyní upotřebíme. Pak jsem si řekla, že bude fajn, když bude i čepička s mimoněm, jak jinak než uháčkovaná. Všechno to můžu stylově mimoňsky zabalit a pak už bude stačit jen upéct dort. Holky, já všechno dělala s takovým nadšením, že jsem z toho nakonec nadšená byla jen já. Do školky děláváme na narozeniny muffinky, tak to vezmeme stylově. A musím říct, že ty měly úspěch, dětem se líbily a prý i chutnaly, tak jsem byla potěšená a elán stoupal.
Nechtěla jsem péct příliš velký dort, abychom s tím pak ještě týden nezápasili a upekla korpus jen z jedné dávky. Když už jsem měla dort potáhnutý a dozdobovala, chodil kolem mě překvapeně muž se strachem, jestli není ten dort nějaký sprclý. „Ale jdi,“ odbyla jsem ho „je tak akorát.“ Pak dort viděla dcerka a zmrazila mě hláškou: „Mami, ten se ti tedy opravdu nevyvedl, takovej tlusťoch!!!“ No tak důležité bude, když se bude líbit malému oslavenci. A ouvej. U oslavence dokonce i na slzy došlo. Tričko se mu nelíbilo, čepice nebyla podle jeho představ, a když jsme to na něm chtěli jen vidět, byl z toho pořádně vykolejený, že se nám sice ukázal, ale jako hromádka neštěstí. Nevadí, vyfoť to, budeme mít památku a maminka se snad konečně poučí, že všeho moc opravdu škodí. A já se opravdu poučila. Asi do další možné oslavy, protože mě už zase svrbí ruce. Asi by to chtělo nový koníček.