V dnešním rozhovoru bych vám ráda představila extrémního bikera, pana Jana Kopku. Možná je jeho jméno mnohým povědomé. Osobně jsem se o tohoto sportovce začala více zajímat poté, co jsem o něm zaslechla od kamaráda, nadšeného cyklisty. Brzy na to jsem si přečetla knihu Ve spárech Aljašky. Tato kniha na mě velice zapůsobila. V knížce jsem byla spolu s Honzou Kopkou a dalšími závodníky vtažená do atmosféry nejdrsnějšího závodu planety. Co člověku dává závod, v němž prožívání extrémního dobrodružství přechází často za tenkou hranici boje o holý život? Kolik je lidské tělo schopné přežít a kolik skutečných životních hodnot je možné nalézt?
Pan Kopka se neúčastní pouze závodů v extrémních mrazech, ale nevyhýbá se ani padesátistupňovým vedrům. Přesně, jak se dočtete na jeho webových stránkách – jde z extrému do extrému. O třech největších bikových extrémech světa (závodu napříč Austrálií, závodu Aljaškou a 4000km z Kanady do Mexika) plus dvou příbězích z Aljašky a z Kostariky se můžeme dočíst v jeho druhé knize Cesty peklem a sněhem.
„Nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně“ (Honza Kopka)
Honzo, jaké sporty jste provozoval v dětství a mládí?
Závodně sjezdové lyžování, plno dalších jen tak.
Jak jste se dostal k extrémní cyklistice?
Přes silniční cyklistiku, pak horskou a díky silné touze po dobrodružství.
V čem jsou extrémní sporty jedinečné a lákavé?
V mém případě je to spojení všeho, co mám rád – cyklistiky, závodu,outdooru, čisté přírody, dobrodružství a patří sem i setkání s místní kulturou a někdy „primitivní“ civilizací a zajímavými lidmi, dobrodruhy z celého světa.
Hazardujete s tím nejcennějším, co máte – vlastním životem. Co Vás láká k přiblížení té křehké hranici mezi životem a smrtí? Bojíte se smrti?
Možná právě díky tomu, že někdy může jít i o život si života vážím daleko víc, než plno lidí žijících v naší civilizaci. Mnozí si ani neuvědomují, že vlastně žijí a ten svůj čas „tady“ často promarní. Nevím, až jak blízko smrti jsem se pohyboval, ale díky tomu si uvědomíte, že život je konečný a že byste ho neměli proflákat, ale opravdu prožít. Tohle si prostě v tom každodenním běžném shonu a kolotoči ani neuvědomíte. Navíc možná tady třeba na silnicích jste paradoxně ve větším nebezpečí, než v divočině daleko od všech lidí. Tam existují pravidla, tady vám ani dodržování pravidel nepomůže. A jestli se bojím smrti? Tomu se nevyhne nikdo, ale pokud by přišla dřív, to by mi pak bylo opravdu líto.
Jak dlouho chcete ještě závodit? Necítíte nějaké zdravotní následky z absolvovaných extrémních závodů?
Nevím dokdy, dokud mě to bude bavit a vše fungovat. A zatím mě to baví a vše funguje.
Ledová Aljaška, marocká poušť, australská buš, prales, zdolávání italských Dolomitů a mnoho dalších účastí na cyklovýšlapech. Existuje na světě místo, kam byste si na kole netroufl?
Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Spíš hledám neobvyklé kouty, kde by to na kole mohlo jít i když se to nezdá. A ono to jde na mnoha místech. Kam bych si určitě netroufl je, kde se válčí a lidi či státy se tahají o moc a bohatství. Žádný i obyčejný život za to nestojí.
Honzo, na jaké prostředí se Váš organismus adaptuje lépe – na extrémní zimu nebo na vedro?
Ani jedno není nic moc, ale myslím, že vedro je horší. A nemyslím jen pro mě ale obecně a mluvím o těch extrémních hodnotách +50, +60 a -40,-50 stupňů Celsia. Při maximálním výkonu v těch plusových hodnotách můžete zemřít snáz, než v těch minusových. V zimě existuje určitá obrana – pohyb, oheň, oblečení. V horku, když vás to vyřadí už není obrana – žádná voda, žádný stín, žhnoucí zem, tělesný termostat mimo provoz, jste bez síly.
Který z dosud absolvovaných závodů byl pro Vás nejtěžší?
Určitě Iditarod – v zimě 1 800 km napříč divočinou Aljašky bez zabezpečení. Jste tam sami bez spojení, nemůžete počítat s žádnou pomocí a může se stát cokoli. Fyzicky velice náročné, psychicky se to nedá popsat. Klidně vám z toho může přeskočit. Ten závod je úplně jinde, než všechny ostatní a změní úplně každého.
Jaké jsou reakce čtenářů na Vaše knihy Ve spárech Aljašky a Cesty peklem a sněhem? Jaký dotaz svým čtenářům nejčastěji zodpovídáte?
Obě knihy se setkaly s velkým ohlasem. Kromě toho, že popisují unikátní extrémní závody zasazené do hodně přírodních a jedinečných lokalit ve světě, místní kulturu i dobrodruhy, prý se i dobře čtou. Někdo to dokonce klasifikoval jako sportovní thriller.
Nejčastější dotaz je, kdy sepíšu něco dalšího, což v tuhle chvíli ještě nevím.
Přibližte našim čtenářům na letošní červenec chystaný ultramaraton „1 000 mil Trans Czecho-Slovakia“
Na základě svých zkušeností ze světových extrémů pracuji na podobném ultramaratonu v našich podmínkách „Craft 1 000 mil adventure“ terénem přes Česko-Slovensko. Bude to závod bez zabezpečení, takže závodníci se budou po celou dobu o sebe muset postarat sami. Co budou jíst, kde spát, kdy pojedou je jen na nich. Nemáme tu obrovské neobydlené prostory jako v Austrálii, Americe či Mongolsku a riziko také bude proti těm světovým minimální, což je dobře. Nicméně účastníkům i tak závod přinese velkou dávku dobrodružství, nenadálých příhod a nového poznání i sebepoznání. Určitě při něm zažijí moc a věřím, že je zasáhne stejně, jako mě zasáhly ty světové.
Více o tomto závodu zde: www.1000miles.cz
Náš web se jmenuje Rodina21. Co pro Vás znamená rodina?
Mám kolem sebe lidi, které mám moc rád a vytvářejí mi skvělé zázemí. Bez nich by to nejspíš ani nešlo.
Ještě jednou děkuji za ochotu, vstřícnost i Váš drahocenný čas. Mějte se hezky.
Více o extrémech a Janu Kopkovi : www.jankopka.cz