V sobotu jsem pořídila tři přívěšky a dva náhrdelníky. Nebylo by na tom relativně nic zvláštního, kdyby tyto šperky nepocházely z Afriky a místní ženy díky nim nezískaly práci a příjem. A to díky projektu, jehož autorka není Jednadvacítce nijak neznámá. Po letech spolupráce došla i ona k tomu, že v některých místě je místo financí lepší dávat příležitost si peníze vydělat. „Myslím si, že obchod je jedinou cestou, jak pomoci Africe postavit se na vlastní nohy,“ říká Hana Hindráková.
Hana Hindráková, autorka románů z afrického prostředí, cestovatelka a bývalá dobrovolnice se rozhodla pomáhat Africe jinak. A to obchodem. Hana strávila jedenáct let života pomocí Africe. Ve dvaceti dvou letech byla nadšeným dobrovolníkem, který si myslel, že spasí aspoň Keňu, když ne celou Afriku. Dobrovolnictví věnovala třetinu života a většinu volného času i peněz. Dokonce později založila neziskovou organizaci Fair, která se soustřeďovala na rozvojovou spolupráci.
„Čím více jsem však do toho pronikala, tím jsem si najednou přestávala být jistá, zda má pomoc Africe nějaký smysl. Zda je to pro ni cesta, která jí pomůže z chudoby. Když se ta myšlenka objevila poprvé, vyděsila mě. Proboha, vždyť jsem ředitelka neziskové organizace specializující se na rozvojovou pomoc, tak jak mohu vůbec přemýšlet nad tím, jestli to má smysl, prolétlo mi tehdy hlavou. Otravnou myšlenku jsem zatlačila kamsi hluboko do mozku s tím, že se jí přece nebudu zabývat. Jenže ona se tam objevila znovu a znovu. A donutila mě nad tím přemýšlet.“
V Keni potkala mnoho lidí, kteří si pomoci příliš neváží a automaticky ji očekávají jako jakýsi odpustek za dobu kolonializace. Prostě když jste běloch, tak se čeká, že tam budete pomáhat. Nikdy ji nepřestalo udivovat, jak místní lidé bravurně ovládají terminologii vztahující se k rozvojové pomoci. Když nedávno procházela slumem Kibera (jedná se o největší nairobský slum o rozloze pouhých 2,5 kilometrů čtverečných), vzpomněla si na rok 2005, kdy ho navštívila poprvé. Ačkoliv v něm podle statistik působí přes šest set neziskových organizací, vypadalo to tam po tolika letech bohužel úplně stejně. Nakonec se po čtyřech letech přemýšlení rozhodla, že už se rozvojové pomoci účastnit nebude.
A začala hledat nové cesty. Během lednového pobytu v Keni, který byl jejím šestým, se sešla se svépomocnými skupinami žen z nairobských chudinských čtvrtí Kibera a Ngando, které vyrábějí šperky. Nejdříve je začala prodávat během besed a autorských čtení, a protože šly velmi dobře na odbyt, rozhodla se založit internetový obchod Dárky s myšlenkou. A tak nyní mohou ženy z chudinských čtvrtí podpořit všichni „online“.