Cesta za láskou

Láska nás často vede klikatými cestami. Naštěstí někdy trefíme nakonec tu správnou trasu a dočkáme se radosti. O jednom příběhu, který neměl snadný začátek, ale zato měl… Ale ne, jen si to přečtěte sami. Příběh naší čtenářky.

Byla jsem těhotná, a tak jsem se musela vdávat. Se svým nastávajícím jsem chodila celých pět let, ale ani za tuto dobu jsem ho vlastně nepoznala. Dovedl se skvěle přetvařovat i se svou matkou, se kterou bydlel v rodinném domku.

A tak přišel den “D”. Svatba byla na zámku a po svatbě jsem se přestěhovala do rodinného domu, kde v prvním patře bydlela tchýně a ve druhém já s manželem. První velký šok přišel hned druhý den po svatbě, když mně tchýně řekla, že jsem zasáhla do jejich soukromého života. Moc jsem její slova nechápala, ale časem mně všechno začalo docházet. Nesměli jsme si koupit televizi, protože jsme museli chodit ke tchýni, nesměli jsme koupit pračku, protože jsme prali u tchýně, která už v té době měla automatickou pračku. Sice praní byl nezapomenutelný zážitek, prádlo se muselo odvažovat na kuchyňské váze, na množství 5 kilo, a pak se teprve pralo.

Začala jsem chápat velkou závislost mého muže na matce a obráceně. Když jsem šla na noční, tak můj muž šel spát k mamince, kde spolu spali v manželské posteli. Manžel mohl vše: jezdil si na zájezdy, chodil do hospody, ale já jsem nemohla nic, byla jsem hlídaná na každém kroku. Každý den mně kontrolovala ledničku, co jsem nakoupila. Před Vánocemi nastal ten pravý šok. Tchýně pekla a její syn jí musel při pečení asistovat, ale ten den chtěl zrovna na pivo a ona s tím nesouhlasila. Pak už jsem jen viděla létat cukroví, které bylo právě připravené na pečení. Ale dosáhl svého a odešel do hospody. Když se vrátil, tak se zavřel ve své trucovně. Byl to pokojíček v přízemí. Když dlouho nešel, šla se tchýně podívat, zda se mu nic nestalo. Dveře byly zamčené, tak začala prosit syna, aby otevřel. Když to trvalo poměrně dlouho a její škemrání neustávalo, otevřely se dveře a její syn vrávoravým krokem vyběhl schody, kde shodil všechny květináče s kytičkama. Na schodišti byla neuvěřitelná spoušť, tchyně měla hysterický záchvat.

Chvilku jsem si připadala jako v pohádce o Smolíčkovi. Radila, jak mám co uvařit, jinak že to její syn nebude jíst. Když jsem chtěla připravit kapra, tak mi vytkla, že nemám speciální kastrol na rybu. Marně jsem vysvětlovala, že se kastrol umyje a nebude cítit rybou. To už můj muž nevydržel, chytil milého kapra a vyhodil jej oknem do zahrady, kde zapadl do sněhu. Pak ho šel s hrdostí vylovit a kapr se mohl připravit.

Můj život začal být nesnesitelný. Byl to život a hysterickou tchýní a jejím synem hypochondrem. A tak jsem tento dům opustila a vrátila se k rodičům. Podala jsem žádost o rozvod, ale advokát mi řekl, že se rozvod potáhne, když ještě dítě není narozené, tak jsem žádost stáhla. Když se narodil syn a tchýně i manžel naléhali, abych se vrátila, tak jsem si naivně myslela, že se situace změní, ale nebylo tomu tak. Vše zůstalo při starém. Tchýně panovačná, bezcitná, tvrdá žena, která neznala úsměv a její syn, který maminku poslouchal na slovo. A tak se vše opakovalo, sebrala jsem dítě a manžela jsem opustila. Podala jsem žádost o rozvod.Rozvod proběhl bez problémů a naše manželství bylo rozvedeno hned u prvního stání.

Nakonec jsem se znova vdala, vzala jsem si spolužáka, který si mého syna osvojil. Jeho vlastní otec s osvojením souhlasil, protože tři sta korun platit bylo moc. S mým druhým manželem máme ještě jednoho syna. S manželovou maminkou jsme byly nejlepší kamarádky. Moc těžce jsem nesla, když zemřela, moc mi chyběla a chybí stále. Ale život jde dál. S manželem jsme skoro čtyřicet let a tak i něco zlého v mém životě bylo pro něco dobré. Dneska se divím,že jsem vydržela s prvním mužem přerušovaně pět měsíců z celého dvouletého manželství.

Člověk se nesmí vzdávat a musí stále bojovat a žít.