Báječní muži

Autor

V mém životě se jich každý den vyrojí asi jako hub po dešti. Od rána na sebe upozorňují, ať už tónem řeči nebo jejím (ne)smyslem, či impozantním držením těla. Mnohdy bývají víc vidět ti, co skromně přešlapují v koutku. Koho si dnes chci vzít tak trochu „na paškál“ a pobavit se (i vás) na jejich účet? Pokud jste nepoznali hned z úvodních vět, vězte, že neděli chci věnovat MUŽŮM, a to nejen těm svým třem báječným, ale vzpomínce na mnohé skvělé a neodolatelné muže především z mého zaměstnání.

Už jen proto, že v naší rodině zaujímají početně největší skupinu (v té druhé jsem jen já a naše kokršpanělka), můj vztah k zástupcům silného pohlaví je pochopitelně víc, než kladný. Muže miluji, obdivuji, některé s úctou (jiné se sebezapřením) akceptuji, s muži často a ráda flirtuji a hraji jednoduché hry (kdy já jsem ta stydlivá, naivní a neznalá a oni ti, co mi doplňují znalosti a dodávají odvahu…), s muži s velkou chutí žertuji, protože vtípky mnohých mužů bývají prosté a srozumitelné, tím pádem i pro mě (doopravdy suchara) k zasmání. Některé muže nemusím, protože mi takzvaně nevoní. Jiné nemusím, protože mne nechápou. Další skupinu pánů nevyhledávám, protože nechápu já je.

Když jsem psala fejeton o puberťácích, začala jsem výčtem vlastností a činů, jimiž mne nazvedávají ze židle. Pochopte, psala jsem z přetlaku a v momentální situaci naplněné pubertálním dusnem, téměř nedýchatelným. O mužích se mi chce psát jen v superlativech, ale nechápu, že se mi přesto derou pod prsty písemka, která když se spojí, dávají význam o nevonění a nevyhledávání. Tedy znovu a zpět – muže mám ráda!

Mám ráda muže lichotníky. Takové, jenž se přiřítí na rehabilitaci (samozřejmě nejen tam, mnohdy na ulici, do obchodu nebo dokonce na návštěvu k nám domů) a hned po „dobrýden“ spustí lavinu lichotek dopadající na mé oči, úsměv, parfém nebo nový účes. Uvědomuji si, že je čím dál tím míň důležité, zda jsou lichotky založené na pravdě. Aktuálně mám být podobná Sofii Loren za mlada. Nechce se mi přít ani hledat rozdíly, protože Loren byla nádherná a sexy ženská. Takže basta.

Lichotivá esemeska manželská (která se tu a tam v mém mobilu zabydlí mezi esemeskami praktickými) mne také potěší. Ať už má smysl žehlící (po hádce nebo jiném manželském konfliktu) nebo přípravný žehlící (před prosazováním verze, o níž moje drahá polovička ví, že mne nenadchne). Lichotivá esemeska mnohdy navazuje na báječně prožitý večer, na výtečnou večeři nebo bývá poděkováním za něco, do čeho se manželovi vůbec nechtělo, a co jsem za něj s láskou a vlastním sebezapřením absolvovala já – např. třídní schůzky našich potomků. Lichotivých esemesek není nikdy dost, tedy chválím a vyhlížím, hýčkám si a očekávám…

Mám ráda hezké muže. Zní to trochu divně, to přece každá žena. Ale já si muže hrozně ráda prohlížím, zkoumám je a nacházím na nich znaky, jejichž vinou se mi podlamují kolena, červenám se nebo mi přeskakuje hlas. Je to příliš velké odhalení, že se mi takové situace stávají ještě za vdana…? Pokud je muž urostlý a rovný jako topol, pokud má hezky tvarované rty a sympatický pohled, odpouštím nadváhu, počínající pleš nebo rozkvétající šediny a klopýtám neschopna dojít dál než k nejbližší židli, protože mám podlomená kolena. Hezký muž však nesmí mít: okousané nebo špinavé nehty, děravé ponožky, žluté až černé (nebo vpředu chybějící) zuby, odstávající uši, chlupatá záda a o dvě čísla menší slipky (rozuměj, pracuji na rehabilitaci, tak vidím až tam…)

Mám ráda muže hrdiny. Jsou nedostatkovým zbožím, ale ujišťuji vás, že jsou! Trvá docela dlouho, než na nějakého hrdinu narazím, ale když už, vždy to stojí za to. Muži hrdinové se většinou hned svými hrdinskými skutky nevytahují, o to příjemnější bývá odhalení. Podle čeho odhalím muže hrdinu? Jisté indicie mi dávají poněkud výraznější bicepsy, tricepsy, trilobity na břiše a jiné svalové výstavnosti. Pohovorem zjistím hrdinovo zaměření (hasič, policista, mořeplavec, cyklista, milovník adrenalinových sportů…) a pak už jen jihnu.

VIP křesílka v mé pomyslné síni soukromého obdivu zaujímají muži tatínkové. Dojímá mě, s jakou pečlivostí obouvají svým dětem ve školce bačkůrky, s jakým sebezapřením jim utírají dlouhou nudli u nosu (často svým jediným kapesníkem), dojímá mě (a zároveň mi připadá neskutečně neodolatelný) jejich hluboký hlas slibující malému křiklounovi autíčko, když si nezbeda nechá odebrat kapičku krve nebo vyplázne na lékaře na chvíli jazyk. Muži tatínkové na mě působí křehce a silně zároveň. Předvádějí to něžné, jemné a dětské (co v nich bývá běžně ukryté) v kombinaci s pevností jako skála, o kterou se můžete kdykoli opřít. Waw! Muži tatínkové jsou nebezpečně sexy…

Líbí se mi inteligentní muži. Ti, co umí vyprávět o své profesi, o koníčku, jemuž se věnují, o politice, o knihách nebo jen tak plkají o životě. Je milé zjistit, že má muž rozvinutou slovní zásobu, že zvládne používat souvětí, hezká přirovnání nebo spisovná slova. Pokud inteligence selhává, nezatracuji, ale upřednostňuji mlčení, kochám se pohledem (pokud je čemu) a popouštím uzdu fantazii. Pak se i nedokonalosti jeví dokonalé a nesmyslnost smyslná. Sebevědomým a upovídaným blbům se pokud možno vyhýbám.

Muži gentlemani nevymřeli! Málo, ale tuze ráda si užívám přednosti při vcházení do dveří místnosti nebo do autobusu. Mile působí vysvlékání rukavice při podání ruky, nabídnutí volného místa v čekárně. Tito muži u mě bodují, byť je jich poskrovnu jako šafránu nebo snad právě proto. Víc mužů gentlemanů, víc bodů pro muže!

Zábavní muži to mají se mnou trochu těžké. Porcovat legraci ženě se skrytým a vyhraněným smyslem pro humor je docela prácička. Každý žert mne nerozesmívá, každá hláška mi nehýbe bránicí. Vyprsit se hned lechtivým nebo hulvátským vtipem není dobrá volba. Pokud se muži podaří vtipkovat s citem, s přihlédnutím k situaci, náladě a mým hormonálním výkyvům, má u mě vyhráno. Pokud přestřelí, většinou bývá vhozen do kategorie trapností a odtamtud není návratu.

Nesnáším: muže zanedbané, zapáchající, muže, kteří se litují, povyšují nebo ponižují, muže cholerické, „seřvávače“, pány s obhrublými výrazy, arogantní, agresívní, tupé, moc hubené, moc tlusté, muže ověšené šperky, muže zženštilé, muže neupřímné, ulhané, pedanty, muže nedomyšlené, nezodpovědné, namachrované, muže používající slovo „pelíšek“ , muže, jenž mne oslovují „Raduš“…

Co bych si bez nich počala! Bez mužů, mladíků i zralých pánů. Kam bych dala oči?! Před kým bych jihla i tála, červenala se, zadrhávala. O kom bych si vyprávěla s kamarádkami? Komu bych se tajně hihňala?! Pro koho bych ronila slzy, budila se ze spaní? Komu by patřila spousta písniček? Před kým bych si hrála na slabou a dovolávala se pomoci? Komu bych dokazovala svou sílu, inteligenci a (nedokonalou) dokonalost? Koho bych sváděla pohledy, úsměvy? Koho bych si fotila do archívu vzpomínek? Po kom bych toužila?

I když má každý z nich nějakou tu chybičku (i my je máme!), obohacují, vylepšují a nasměrovávají naše životy. Vedou nás za ruce, podpírají, drží, poponášejí, chrání, pečují o nás. Naši báječní muži!

Úvodní foto: pixabay.com

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

https://amtskincare.com/judi-bola/

slot bet 100 perak

https://www.anisraza.com/mezquitagin/judi-bola/ sbobet88 https://erty.ee/