Dítě v nás

Autor

Znáte to. Někdo víc, jiný méně. Každý ho tam pořád nosí. V sobě ukryté. Dítě. Možná si ještě vzpomenete. Jací jste byli před deseti, dvaceti a více lety? Někomu při vzpomínání pomůže krátké zadívání se na vlastní potomky. V jejich gestech, výrazech, způsobech, přístupu k nám a všemu okolnímu často nacházíme vlastní tvář.

Skutečně. Mnohdy jako bychom se vrátili v čase a prohlíželi si sebe. Někdy si to pyšně uvědomujeme. Když se stejnou zarputilostí, jako my, před mnoha a mnoha lety, postaví z kostek autíčkům garáž. Když se mu podaří vyluštit první křížovka. Jak vidíme své vlastnosti, nadání, vlohy, ale také slabosti a nedostatky v zrcadle, které nám nastavují naše děti?

Nevím, co cítí ostatní rodiče, ale ve mně se rozlévá zvláštní pocit pýchy. Když slyším svého syna hrát na hudební nástroj a hezky zpívat. V hlavě se mi sepnou vzpomínky na dlouhá léta, která jsem trávila sborovým zpěvem a hrou na klavír. Pozoruji jeho soustředěný výraz a někdy mně je, jako bychom hráli spolu. Hlavně, když jsem přítomná jeho veřejným vystoupením. Dělíme se o nervozitu a okamžiky trémy před koncertem. Možná proto ho při hře tak nerada fotím.

Pokaždé, když se vrací ze školy s tím, že se nadchl pro něco nového, musím se usmívat. I taková jsem bývala já. To čitelné nadšení, kdy veškerá energie ukrytá v tom malém človíčkovi, směřuje k uskutečnění nějakého předsevzetí. I taková stále jsem. Kousek toho dítěte zůstává v každém z nás.

Zrcadlo vlastního já. Asi prožívám podobnou zlost, jakou cítila moje maminka, když jsem podesáté v měsíci zapomněla vypracovat domácí úkol a v žákovské knížce se na ni mračila poznámka. O tomhle se před vlastními dětmi většinou nemluví. Tedy alespoň večer, když se kluci odeberou do svých pokojíků, ostýchavě se ptám manžela, jestli také on míval podobný problém. Nechápe. On domácí úlohy zásadně vypracovával. Tedy v tom „jedu“ zase já. Po kolikáté už? Naštve to, rozčílí. Zároveň s ustaraným výrazem nacházím pro prohřešky svých potomků velké pochopení. Přece jsem bývala stejná.

Podobně zarputilá, nadšená, akční, hravá. Náladová. Bavilo mě lenošit a létat ve svém světě fantazie. Pro mnohé dospěláky, alespoň na venek tak nepochopitelným.

Nedávno jsem své syny báječně pobavila. Přiznala jsem se jim, že jsem kdysi také zlobila. Dokonce jsem chlapcům konkrétně vyprávěla, jaké průšvihy jsem prožívala v jejich věku. Nejdřív mi to snad ani nevěřili. Později se mnou rozebírali své prohřešky, tak často podobné těm mým, které se zasunuly do šuplíku minulosti dávno minulé. Spolu s dětmi jsme tu zásuvku pootevřeli. Měla jsem pocit, že jsme si najednou tak nějak blíž.

Blíží se čas vysvědčení a hned na to dva měsíce prázdnin. Více volna a prostoru k tomu, abychom se mohli na své děti zadívat. Tak hodně se podobáme. Pokud se budeme dívat opravdu pečlivě, nalezneme v potomcích sami sebe. Někdy se vyplatí ten šuplíček černobílých sestřihů a zamlžených vzpomínek společně pootevřít. Třeba se nám podaří nalézt víc, než čekáme.

Přeji krásné bezstarostné léto, rodinnou pohodu a pocity štěstí. Neskrývejte to dítě ve vás, myslím, že má vašim potomkům ještě hodně o čem vyprávět.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na