Dvojí metr

Autor

Také si občas uvědomujete, jak je těžké být svým dětem rodičem? Jak děti vychovávat, vést po té správné cestě, jak vlastním potomkům rozumět…? Za co a kdy odměňovat, v jakém případě kárat? Jak pochválit jedno z dětí, abychom zároveň neukřivdili druhému?

Nevím, jaké to bylo ve vašem dětství. Na nás uplatňovali rodiče výhradně „jeden metr“. Za jedničku jsme dostávali korunu. Jako školáci jsme chodili spát v devět hodin večer. Za trojku se zlobili a pětka předznamenávala konec světa. Naše úspěchy neustále srovnávali, za příklad nám dávali vzornou, pracovitou, kreativní a inteligentní sestru. Pokud jsme se nedokázali přiblížit podobným výsledkům, které se povedly jí, zklamávali jsme. Snad nás měla ta zdůrazňovaná rivalita popohánět a motivovat. Možná si moji rodiče mysleli, že všichni tři máme na to, stát se inženýry…

Třeba jsme se právě tímhle tlakem ze strany rodičů rozdělili na dva a jednu.(?) Ze mě a z bráchy se stali spiklenci proti té nejstarší, bezchybné, chytré a úspěšné. To spojenectví nám dávalo obrovskou sílu. Později jsme se ještě jednou rozdělili. Na jednu a jednu. A namísto potřeby mít alespoň sestra sestru jsme se vzdálily na obrácený protipól zeměkoule. I když k sobě pořád patříme, jsme tak moc jiné. Možná nás rozdělil „stejný metr“ už kdysi, v dětství…

„Stejný metr.“ Zní to spravedlivě. Přistupovat ke všem svým dětem totožně, nikoho neošidit, žádnému z dětí nenadržovat. Podvědomě nás to možná láká, všechny rodiče, protože každé ze svých dětí milujeme stejnou intenzitou.  Odměňovat za tytéž úspěchy a stejně se na každého z potomků zlobit za stejné prohřešky. Lze to, na každé z dětí se stejně dlouho usmívat?

Jde to, dokud nezjistíte, že máte každé dítě naprosto jiné.

Beru jako obrovský dar a veliké obohacení, že se nám povedli synové tak různí. Čím výrazněji se odlišují, tím víc jsem možná tolerantní. Odlišnosti, které bych dříve považovala za nedostatky, dnes vnímám úplně jinak, občas i jako přednosti. Je to velmi zvláštní. Vzpomínám si, jak mě rozčilovalo, že všichni předškoláci dovedou uvázat smyčku z tkaniček u bot. Jen náš synek se to ne a ne naučit. Podobně jsem prožívala jeho pozdější strach jezdit na kole bez postranních koleček. Znervózňovalo mě, že už to všichni umí, jen ten náš ne a ne najít chuť, odvahu… Srovnávala jsem své potomky s ostatními dětmi. Od prvního krůčku (který, když se podařil o chvíli dřív, než ostatním, znamenal v mých očích ten nejúspěšnější sedmimílový krok).

Trochu mě překvapilo, že mladší syn se vyvíjel úplně jiným, svým tempem. Nejvýrazněji se začaly všechny ty odlišnosti projevovat s nástupem synů do školy. Jedno z dětí stálo neskutečně sil a námahy, aby dosáhlo uspokojivého školního ohodnocení. Hodiny jsme trávili nad učebnicemi a trápili se s učením. Když se přesto nedařilo, hledala jsem vinu v sobě, přemýšlela nad tím, co dělám špatně. Možná bych tehdy i ráda slyšela, že má nějakou tu dys… , našel by se původce potíží a neúspěch bych měla na co svést, mohla bych ho omluvit a zaškatulkovat. Ale nic. Prostě synovi učení nešlo. Druhé dítě zvládalo přípravu do školy úplně samostatně, trvalo mu zlomeček bráchova času, vzorně se nachystat a na druhý den naučit. Dá se v takovém případě uplatnit filozofie „stejného metru“? Rozhodně nedá!

Vzpomínám si na ty živé pocity „nespravedlnosti“, jež v našem domě vládla. Uvědomovala jsem si, že projevuji větší radost z vydřené jedničky staršího syna, než z jedničky druhého dítěte, která byla vždy jakousi  samozřejmostí. Za tyhle své projevy jsem se vzápětí docela styděla. Nemůžete odměňovat za  jedničku korunou, protože jedno z dětí skoro žádné nenosí. Přesto se do školy připravuje víc, než to druhé…  Chvíli nám s manželem trvalo, než jsme si srovnali hodnoty a zapomněli na „stejný metr“ našich rodičů.

A pak se nám do života namíchaly problémy. Dítě, kterému se od startovní čáry dařilo lépe a vyvíjelo se rychleji, potkala vážná nemoc a další fůra komplikací. Muselo zabojovat. Slabý byl rázem silnějším a obráceně. Opět jsme tak nějak přirozeně stáli při svých dětech s „dvojím metrem“. Zajímavé je, že na sebe naši chlapci nikdy nijak intenzivně nežárlili. Nikdy necítili touhu srovnávat se. Synek, který je ve škole úspěšnější si rozumí s bratrem, který si každou průměrnou známku musí vydřít. Snad proto by ho nenapadlo svému sourozenci a ostatním dětem se za špatné známky posmívat. Za známky kluky neodměňujeme, jsou to jen čísla – úspěch je pro jednoho jednička, pro druhého to bývá občas i čtyřka.

Pro nás je úspěch především  zdraví a radost. A štěstí je úsměv na rtech, který se dá vykouzlit mnoha způsoby. Spokojeně jsem se tetelila blahem, když si nedávno nechalo starší dítě kvůli mladšímu bráchovi před nosem ujet autobus. Zatímco malý těžce nestíhal, velký přemýšlel, jak pomůže bratrovi situaci vyřešit.

Mám radost, že moji synové sdílí podobné zájmy. Spolu sportují a vzájemně si jsou nejbližšími kamarády. Starší dítě mě často rozesmívá komickými scénkami a fascinuje mě, jak daleko se dokáže vydat do své soukromé říše fantazie. Co na tom, že ji popíše s pravopisnými chybami. Snad i nacházím samu sebe v aprílovém počasí nálad našeho mladšího dítěte. Zatímco jednomu musím všechno desetkrát zopakovat, druhému stačí požadavek říci jednou . Benjamínek potřebuje obdiv přátel a potlesk okolí, prvorozený se mile usmívá při manželově významném poplácání po rameni. Mladšímu nechutná téměř žádné maso, starší si právě maso přidává. Jeden z našich synů je urostlý, druhý  tenký. Druhorozený miluje encyklopedie a historické knihy, puberťák má úžasný vztah ke zvířatům a bez problémů je schopen se o své čtyřnohé kamarády samostatně postarat. Jeden má hudební sluch, ale nikdy si nezpívá, druhý je bezesporu hudebně hluchý, ale zpívá si každou chvíli, jen tak, pro radost.

Někdy si s manželem tropíme z vlastních dětí žerty a vymýšlíme jim nová jména – Pat a Mat, Bob a Bobek, Křemílek a Vochomůrka… Vždycky bývají nerozluční parťáci – rozdílní, přesto stejní. Jeden bez druhého sotva polovic. Co bychom se dozvěděli sami o sobě, kdybychom je neměli oba? Byl by náš úhel pohledu tak široký? Kolik bychom viděli a kolik by nám zůstalo skryto? Na jedináčka by nám stačil  jediný metr.

Mít doma Pata a Mata, Boba a Bobka, či Křemílka a Vochomůrku je záruka děje a dobrodružství. Postupně přicházíte na to, že nic a nikdo není lepší či horší, povedenější, či méně povedené. Nelze přesazovat stromek, který zapustil kořeny v jednom místě na místo jiné. Nelze řídit něčí kroky a vést je osvědčenou cestou, která by se nám možná líbila. Můžete se dívat, přihlížet,nacházet vlastnosti své nebo vašich předků, můžete se snažit radit a pomáhat, ale v závěru musíme umět akceptovat a chápat. Každou bytost poměřovat jiným metrem. Protože jeden univerzální metr na lidi neexistuje. Jeden metr je na i dvě děti krátký.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na