Dvacáté výročí dvacátých narozenin nezní ještě nijak strašidelně, ba i když se rovnou přizná, že má člověk čtyřicáté narozeniny, v mých očích slaví nejlepší roky. Ale jak nesnadno se s tímto věkem člověk smiřuje, už jsem pocítila na vlastní kůži a že to s námi umí zamávat. Můj muž má dvouletý náskok přede mnou, tak věděl, do čeho se hrnu a taky mne se sarkasmem svým vlastním s oblibou varoval. Já se tomu sice dlouho jen smála, ale stačilo přijmout pár gratulací a jako mávnutím kouzelného proutku se mi začal život měnit před očima. A nebo pohled na něj, protože psychika udělá své a já jsem si začala uvědomovat pomíjivost života a za žádnou cenu si nechtěla připustit, že stárnutí je přirozené a nepřichází úderem blesku, přichází pozvolna, nečekaně, bez varování a jeho projevy už pocítím na vlastní kůži.
Zničehonic mne začal trápit zub. Nechtěla jsem nyní v době covidové s tím někoho obtěžovat, ale bolest neustupovala a ráno jsem se probudila s nateklou tváří a už to odmítala svádět na přecitlivělost. Zubař odhalil zánět a s ním se spustila vlna mých zdravotní obtíží. Nikdy jsem ničím netrpěla, nikdy se neléčila i chřipky a angíny se mi vyhýbaly a najednou jsem šťastná, když ráno vstanu a nic mne nebolí. „Nebooooj, to je přesně ten pocit, který trvá tak 3 měsíce po narozeninách, pak se to srovná“ uklidňovala mne má starší, zkušenější polovička.
Ale já se o moc líp necítím ani po této době. Děti mi pomalinku odrůstají a nevyžadují mou neustálou pozornost, která by mne na jednu stranu sice značně vyčerpávala, ale zároveň dodávala tolik potřebný pocit potřebnosti a nenahraditelnosti. Má 12-ti letá dcerka se konečně dočkala svého nového pokojíčku. Je nadšená, líbí se jí, a já mám radost s ní. Ale nečekaně mně zmrazila, když prohlásila, že by ji mohl 7 let vydržet.“No snad neočekáváš, že pak budeme něco měnit?“ snažila jsem se ji zchladit hned zpočátku. Ale studenou sprchu jsem dostala já: „No mami, ale snad si nemyslíš, že pak budu ještě doma? To já už budu někde v Praze na intru.“ Holčička moje…. No hold každý máme své sny a plány a já si uvědomuji, že té malinké babulce, která neudělala bez maminky ani krok, už pomalinku rostou křídla a dřív nebo později vzlétne. Nemá smysl ji brzdit a křídla stříhat, už nebudu moci moc věcí ovlivnit, už se budu muset naučit přihlížet. Z rozjímání mne vytrhne mladší syn, vpadne do pokoje a ptá se, jestli může s klukama ven. „Pojď mě pěkně poprosit, Martínku“, lákám synka ke krátkému pomazlení a zahojení si své bolavé dušičky. Syn se na mě však zděšeně podívá a pubertálně odpoví: „V klidu mami!!!“ Chce se mi smát a plakat zároveň….to jsou ty pocity lidí ve středním věku? Ještě se necítím vyzrálá, abych dokázala vše vstřebat a příjmout ani kamarádky mne před tímto nevarovaly.
Ale pak jsem se začetla do knihy odpočinkového Hartla a zjistila, že jsem naprosto ukázkový případ. Nic mi neschází, nic vážného nechybí, a přesto v sobě dusím jakýsi podivný pocit nespokojenosti a neukojenosti. Když se na svůj život podívám nestranně, vlastně bych nic zásadního neměnila. Snad bych si jen všední dny mnohem víc okořeňovala a zpestřovala. A to mám ale ve své moci prakticky sama….tak nač my si vlastně stěžujeme??? Zřejmě se zde projevuje dokonalost přírody. Každé mezidobí je obtížné. Pubertu a s ní spojené loučení s dětstvím také ne každý snadno příjme, a ve středním věku vstřebat fakt, že mládí se k nám točí zády a tak jako v pubertě projevuje se fyzicky i duševně chce notnou dávku nadhledu.
Nepomůže nám brát se příliš vážně a nejlépe všechny pasáže života prožijeme s láskou na těle i na duši. Mějme se tedy rádi a dělejme den krásný sobě i ostatním.
Buďte šťastní
Lenka
Čtyřicítka je opravdu taková drsnější, než si člověk uvědomí, že je to vlastně super věk. Ještě jsme mladí a dostáváme víc volného času na realizaci svých zájmů a koníčků. Přeji ať si ji taky brzy oblíbíš 😉